Moje babička s dědečkem se odstěhovali po válce jako uvědomělí soudruzi do pohraničí (nebo si prostě jenom mysleli, že se tam budou mít líp) ještě s jednou rodinou, se kterou se kamarádili.

Byli tam ještě neodsunutý Němci a jednou jedna Němka zaklepala na dveře domu, kde bydlela ta druhá rodina, a kde předtím bydlela ta Němka s rodinou, a prosila tu paní, aby jí dala boty, který měla v krabici pod postelí, její boty, protože už byla zima a tu Němku zábly v letních botách nohy. Ta ženská, ta babičky kamarádka, jí ty boty samozřejmě dala, proč taky ne, byly její. Byl z toho hroznej průser a řešilo se to na partaji, že pomohli Němcům.

Soudruzi na partaji rozhodli, že se ta rodina musí z pohraničí okamžitě vystěhovat, můj dědeček se jich zastával, ale nebylo to nic platný. A tak tam babička s dědečkem a s dětma zůstali sami a moje babička se tam začala hrozně bát. Asi jí došlo, že tohle není žádná prdel. Moje babička mohla milovat Stalina, že vyhrál válku, protože Němci jí popravili na gestapu bráchu a ona je strašně nenáviděla. A taky se jich strašně bála. To jo, ale nechápala, proč by si Němka nemohla vzít boty, když je jí zima. Pak se začala v pohraničí hrozně bát, pořád se jí zdálo, že Němci lítají po lese.Tak donutila dědečka, aby se vrátili do Prahy, přestože se tam měli asi docela dobře.

A s těma německejma kostma já trávim každý léto v baráku v Jeseníkách. Pořád je tam vidím, protože je to pořád jejich dům, jejich zahrada. Prostě se tam pořád procházejí ty německý kosti. Vždycky sedím na zahradě, piju kafe, je krásnej letní den, jiskřivej vzduch, že by ses o něj pořezal, zelená tráva, jak z časopisu, a po zahradě choděj Němci a loučej se s tim domem, vždycky ho vidim, toho starýho Němce, co tam nechal na půdě kolo, jak jde naposled po zahradě a loučí se se stromama, s domem, se psem. Jak jde na hřbitov rozloučit se s mámou a s tátou, který tam leží mrtví v hrobě a pak jde s rodinou pryč. Je to tak intimní, ta představa, že někde necháš svoje knihy a peřiny a nádobí, jedna mísa tam pořád je, starý harmonium, kolo na půdě, někdy tam sedím a brečím. A přemejšlím o válce a o ideologiích a o Hitlerovi a o Stalinovi. A o komunistech, to v neposlední řadě.

Chrudoš mi vždycky říká, abych se tím tak nedojímala, že Němci se zase nastěhovali do bytů po Židech a nahnali je i s dětma do koncentráků a do plynu. Já vím, nejsem blbá, nejsem žádnej sudetofyl, jasně že to chápu hlavou, že prohráli válku a že Němci popravili spoustu Čechů, třeba toho bráchu mojí babičky, a likvidovali Židy. Ale jak na to začnu myslet, tak mi tam zase začnou chodit ty Židi, mají žlutý hvězdy a držej za ruku děti a jdou někam do vagónů a vezou je na smrt. Jasně, že tam mám i Reného, kamaráda, kterej byl jako dítě v Terezíne a pak v Osvětimi a přežil to. Jde tam i babička a dědeček mojí kamarádky Evuši, dědeček, kterej maloval v Terezíně obrazy a ty obrazy jsou z terezínský kavárny, byla jsem překvapená, že měli v Terezíně kavárnu, ze začátku jo, měli i terezínský peníze, kdyby se ty obrazy dostali do rukou nějakýho neonacionalisty popírajícího holokaust, mohl by říct: No tak co vyváděj,vysedávali tam po kavárnách a četli si noviny… Na tom obrazu seděl starej, smutnej pán, četl si noviny a něco pil u stolečku, ale ten obraz byl v tak stísňujících šedozelenejch barvách, že každýmu, kdo je trochu citlivej, kdo aspoň trochu vnímá úzkost a smutek a strach, dojde, že to není obyčejná kavárna, je z toho cejtit něco jako: Nevím, co bude, co mě čeká, asi umřu, já, moje žena, moje děti, sedím v kavárně a čtu si noviny. Na smrt odsouzený čeká na smrt v kavárně. Děsivá představa.

A tak mi tam pak nakonec couraj dohromady ty Židi s těma Němcema, vidím je, jak jdou dlouhym, tmavym, tichym, smutnym průvodem po silnici někam nahoru do hor, někam tam, jak jsou dneska lyžařský vleky. A já na ně koukám a kafe mi stydne a pak se zvednu a jdu třeba upéct koláč. A jak by řekla Stáňa: Ano, jen opravdový magor, si dovede užít dovolenou, tak jako Renuška.

A ať se to snažim rozkódovat, jak chci, ať se v tom snažim racionálně zorientovat, protože já samozřejmě vim, že je to z mý strany jen takovej abstraktní smutek a patos, že je to jen tak z dálky, protože moje Anička běhá ve skutečnosti s Puňtou po zahradě a já si nedovedu představit, že bych jí řekla: Aničko, vem si věci, musíme jít pryč, musíš tady nechat Puňťu a křečky a hračky, vem si teplej svetr a boty, někam jdeme, nevim kam, nevim, kde budeme dneska spát a co budeme jíst a možná umřeme, protože tě nedokážu ochránit…

Do prdele, vždycky si řikám: Kurva, čim sem si to zasloužila, že tohle není moje realita. Nakonec nejsem já šťastnej člověk, nemiluje mě nakonec ten bůh, ve kterýho nevěřim, nekonečně.

Ta krajina je hrozně magická, je to tím, že je tak krásná a divoká a jak je krásná, tak je tak nějak blízká smrti, příroda je tam pořád nějak vzrušená, vibruje mezi zrozením a smrtí, buď je jiskřivě zářivá, když svítí slunce, nebo nekonečně a nesnesitelně teskná, když prší a je zima. Pořád tam něco kvete nebo umírá. Našli jsme v potoce utopenou divokou kančici a Anička s Chrudošem do ní šťouchali klackem, oni tam takhle všechno chcíplý zkoumaj, a jí z břicha vyplavaly mrtví, nenarozený prasátka. Vim, je to trochu nechutný.

Ale pak jsme na to pořád mysleli, na ní jsme mysleli a pořád jsme o tom mluvili, jak spadla do toho potoka, jak byl asi velkej proud, kdy to asi tak bylo, možná už v březnu a tál sníh na horách a voda byla divoká a ona nedokázala vylézt na břeh a utopila se i s těma nenarozenejma prasátkama v břiše, ta maminka (Chrudoš tam na to chodil pořád čumět a vykřikoval: Ty valéry hnědý, jak přecházej ve fialovou a do zelena, to jsou barvy! To by se to malovalo! Musim to vyrejt!), ale já sem to měla přes to mateřství, je to možná ujetý, ale já sem na ní myslela jako na mámu, která čeká mládě a ví, že se topí s dětma v břiše.

Nevim, to se těžko říká, prostě jsou chvíle, kdy člověk cejtí, že ten strach, ta smrt, ty nenarozený děti, nějak sem si představila sebe, jak se tam topim s Aničkou v břiše, jako že bez ohledu na rozum, jak jde o ty mláďata, tak ty instinkty, ty emoce propojujou všechny lidský bytosti na světe, lidi, zvířata, všichni cejtěj hlad, zimu, strach, všechny matky by asi měly stejnej pocit jako to divoký prase, kdyby se topily s břichem plnym dětí v tůni, Němky, Židovky, cikánky, komunistky. Je to jedno. Svět je propojenej. Všichni jsme prsty jedný ruky.