Tu jemně perlivou minerálku, jak jsem slíbila, jsem postavila v kuchyni pod kalendář Che Guevary, a když jsem v noci bloudila bytem, slyšela jsem je – jak si potvory povídají.
Che Guevara visí nad topením a tu minerálku jsem musela postavit k němu taky do tepla, tak je to rozehřálo a měli takový horký a hodně pramenitý řeči. Teda, co říkal Che Guevara nevím přesně, protože mluvil španělsky, ale minerálce jsem dobře rozuměla. Bavili se ty – potvory – jak jinak, o revoluci a o násilí a Che Guevara hájil tu tezy absolutní myšlenky něco jako boj až za hrob, zatímco minerálka byla na pozici rozumnýho pragmatismu, byla taková hodně ženská, mateřská a pozitivní.
Říkala, že člověk nemůže jít až na doraz svý nenávisti, že nemůže podléhat svý zvířecí a instinktivní touze po destrukci, uváděla takový trochu zvláštní příklady z lesa, hodně dávala do filozofickýho protikladu vlhkost jako symbol životaschopnosti a přírodní kontinuity a oheň jako symbol vše pohlcující destrukce. Vyprávěla zvláštní příběhy o liškách, o těch maličkej oranžovejch houbičkách, který jako světýlka svítí houbařům, který v noci zablouděj v lese na cestu a neočekávaj za to žádnej vděk ani lásku a dokonce ani pochopení, naopak často se stává, že skončí u těch samejch houbařů, kterejm svítily do tmy, v košíku a ty je pak doma společně se svejma manželkama popraví na kuchyňskym stole nožíčkem na houby a nahází do hrnce na smaženici. A stejně se narodí znova a zase svítí a les nepodpálí.
Bylo vidět,že Che s tím moc nesouhlasil, řikal něco jako… A proto je potřeba za ty malý, oranžový, hodný lištičky potrestat a popravit všechny nevděčný houbaře!
Vykřikoval u toho tajemný hesla, myslím, že to bylo španělsky něco jako Za lištičky! Chvílemi si prozpěvoval internacionálu v nářečí pralesních indiánů.
Trochu sem se bála, ale poslouchala jsem je, bylo to napínavý a mělo to zvláštní atmosféru, byl to takovej fraktál, pokus o definici nedefinovatelnýho.
Minerálka se pak dostala i k ohňům, které nadefinovala jako symbol tý všechno pohlcující destrukce, trochu se tam mrcha otírala o Jana Husa a Johanku z Arku a taky o naše samozapalovače.
Che začal tleskat a říkal, to mi přeložil do češtiny dým z jeho doutníku, kterej se v příšeří naší kuchyně začal sám skládat do slov a vět, ale mrcha líná, to víte kubánskej doutník, překládal jen něco a pak se mi jen smyslně protahoval nad sporákem.
Tak Che řikal: Jan Hus, dobrej soudruh, výbornej kamarád s tím bych se chtěl seznámit. Minerálka mu říkala: Prosím tě Che neblázni, to byl křesťan! Che doslova řekl, teda aspoň tak to přeložil dým z jeho doutníku: Někdy není důležitý na jaký straně srdce hoří, ale že hoří. Minerálka na to ironicky dodala: Fanatici všech zemí spojte se! Pak se začali hádat a dělat bordel.
Minerálka zařvala: Pramen! A roztočili se mi v bytě všechny kohoutky a začala téct voda.
Che zakřičel : Plamen! A samy se mi zapálily všechny hořáky na sporáku.
To už mě ale oba pěkně nasrali, řekla sem jim: Co si myslíte, vy sráči, že tady budete v noci něco zapalovat a roztáčet mi vodu, kdo si myslíte, že bude platit ty účty, no vy né, chytráci.
Jenže jak jsem se objevila, zmlkli a tvářili se nenápadně. Minerálka se zašroubovala a Che přestal kouřit, tak sem utáhla kohouty a zatáhla hořáky a šla sem spát.
A ráno, když sem se vzbudila, motala jsme se ideově někde mezi minerálkou a Che Guevarou.
V 7:01 jsem si říkala, že je všechno v prdeli a pudu si položit hlavu na koleje před tramvaj, rozhodla sem se pro desítku, protože tou jezdím každý ráno do práce, ve který ze mě vysávají duši za tu necelou desítku (ty desítky jsou magický číslo mý reality ) měsíčně na účet a gastroturky a vzdaluje mě to od mýho poslání do tmy zářící lišky.
V 7:05 sem si to rozmyslela a řekla sem si, že někdo dělá třeba za šestku čistýho a bez gastroturek a že bych neměla být furt tak nasraná, protože jsem vlastně chytrá, hodná a teď, jak jsem měla ty streptokoky a pořád zvracela, i trochu hubená.
V 7:10 jsem se zvážila a zjistila jsem, že jsem nepřibrala, ale došlo mi, že i když jsem hubenější, nejsem šťastnější, že mi všechny ženský časopisy zase jen drze a za moje peníze lhaly , přemejšlela jsem kterou redakci odpálím nejdřív, váhala sem mezi redakcí Elle, Vlasty, Chvilkou pro tebe a redakcí Veselé klimakterické ženy … pak sem si přečetla smsku od mojí holčičky, srandovní smsku : Ahoj mami na zahradu nam chodi na seno dve srny a zajicove a v kulne je mys pokousime se ji chitit je hrozna zzima.
Vzpomněla jsme si na ty nešťastníky vizionáře, na Husa, Johanku, Che Guevaru, Palacha a Zajíce a na ty další porevoluční samozapalovače, řekla sem si, že bych měla děkovat bohu, že mi umožnil se nezapálit a nedat se zapálit a mojí děloze houpat a pak vypustit jak kosmickou raketu na svět tohle veselý dítě, který by bylo nejradši ze všeho zvířátkem a ne člověkem a to vzhledem k počtu gramatickejch chyb je racionální přání, protože takhle skončí buď u lopaty nebo u pásu jako já.
Z těhle úvah jsem zase chytla pěknou depku, šla sem se podívat na účet, přepočítala všechny nezaplacený složenky, udělala odhad na kolik by mě přišla soukromá střední škola a rovnátka a řekla jsem si, že by pro ní možná bylo opravdu lepší, kdyby se narodila jako malej králíček nebo pejsek nebo kočička nějaký hodný, chlupatý a šikovný mamince, která by se o ní dokázala hezky postarat…
Takže sem jí v 7: 45 měla zase jak z praku a rozbolela mě hlava, rozhodla jsem se, že nepojedu do práce, ale pudu se na protest proti tý zasraný realitě někam odpálit nebo že se aspoň uchlastám, alkoholismus bývá jen jinou variantou samovznícení, pak sem začala mít takovej zvláštní pocit uvnitř hrudníku, děsný horko. Nejdřív sem si myslela, že je to infarkt. Ale pak mi došlo, že mi doutná to moje destruktivní srdce a že se nenápadně mění v granát, začalo to být i trochu cejtit, trochu se to připalovalo a hnalo mě to k nějakej neprozřetelnej činům. Uvažovala sem o tom, že se dojedu samovznítit do Carrefouru na protest proti nízkej slevám. Že to budou psát v Blesku…chudák paní se vznítila v Carrefouru a odpálila svým srdcem oddělení cukrovinek.
Řikala jsem si: Aspoň něco v tom zasranym životě dokážu, aspoň nějakou stopu tady po sobě nechám.
Che Guevara se tvářil spokojeně a minerálka mi domlouvala. Renuš neblázni! Měla hlas jako všechny moje kamarádky dohromady.
Pustila jsem si teda televizi, abych se trochu vzdálila od svejch myšlenek, ale to jsem si moc nepomohla. Za krk mi skočil Irák a nohy mi obmotal chlapecký úsměv mladistvého premiéra, který mě zase srazil k zemi.
A pak jsem se podívala na tu jemně perlivou minerálku od Stáni. Byla tak něžná a pramenitá! Rychle jsem jí odšroubovala a celou rychle vypila. A ta jemná, něžná, rozumná, pramenitá a nesmírně ženská a mateřská voda nakonec uhasila moje hořící srdce, ten nevybuchlej granát uvnitř mýho hrudníku pod levnou podprsenkou od Vietnamců a zachránila mě před samovznícením a před nějakym neuváženym činem na tý lehký hranici, která odděluje boj za lepší zítřky od psychiatrickejch poruch.
Tak jsem si vyčistila zuby a šla jsem do práce. Řekla jsem buchtám, se kterejma pracuju: Nazdar chlapi! My si tak někdy řikáme - a zalogovala jsem se za „soustruh“. Bylo 8:3o.
To jenom Stáňo, abys věděla, jak mi tvoje minerálka zachránila život!