Babička

To vnímání reality je děsně zvláštní věc. Moje ségra jednou, když už byla dospělá, tak říkala: Hele, Renato, ty žraloci jsou děsně nebezpečný, můžou tě chytit na břehu a ukousnout ti nohu.

A já jsem jí říkala: Jano, blázníš, žralok je ryba nebo něco podobnýho, rozhodně to na vzduchu nedokáže dejchat, ten tě může chytit ve vodě a sežrat tě, ale né na břehu. A ségra: Né, vždyt je to vždycky v těch přírodopisnejch filmech, jak se plazí po břehu, někoho honí a pak ho sežere.

Já na to: Jano, ty vole, to je krokodýl, to není žralok. Říkám jí, hele, jak si na to vůbec přišla?

A ona: No to mi řekla babička, když jsme byli v Jugošce u moře. Řikala, Jano, varuju tě! Neplav daleko, jsou tam žraloci, a kdyby si nějakýho viděla, musíš plavat rychle ke břehu a pak utíkat po pláži rychle pryč, aby tě nechytil. Tak jsem ségře řikala: No jasně, to ti babička nakecala, abys neplavala daleko a neutopila se.

A ségra kroutila hlavou a říkala: To není možný, že by se žralok nemoh plazit po břehu. Aspoň kousek. A pak říkala: Hele, proč se teda o nich pořád říká, že sou tak nebezpečný. A já jí říkám: Ve vodě, chápeš, ve vodě sou nebezpečný, na břehu by chcípli.

Pak sme seděly u stolu a mlčely, ségra pořád přemejšlela o žralocích a řikala: Ale babička mi to řekla. Tak jsem jí nakonec řekla: Tak dobře, Jano, tohle jsme odhalily, dneska ve čtvrtek večer, tobě je třiadvacet a mně třicet čtyři a udělaly jsme si jasno v tom, že žralok tě na souši nemůže sežrat. Tohle babičky sdělení jsme teda nakonec rozkódovaly a prokoukly, ale představ si, kolik dalších nesmyslů nám babička nakukala a na který nikdy, nikdy nepřijdeme.

A to je přesně o tom, že ségra viděla spoustu přírodopisnejch filmů a taky se o tom musela učit ve škole, ale nikdy jí nenapadlo nějak zkorigovat tu axiomatickou informaci o žralokovi, kterou jí poskytla naše nezpochybnitelná autorita, naše babička. My jsme to babičce prostě věřily, většinou vždycky a všechno. Taky nám nic moc jinýho nezbývalo, když jsme byly malý. A když jsme byly větší, něco jsme teda sem tam prokoukly a v těch našich kulatejch hlavách trochu poopravily, ale něco jsme zřejmě neprokoukly do teď a nikdy neprokoukneme.

Jednou k nám přišli na návštěvu nějaký mí kamarádi a na stole byl velikonoční beránek z piškotovýho těsta v igelitovym obalu a už byl chudák celej plesnivej a zelenej a u něj byl obrovskej nápis na papíru. Naše babička pořád psala nějaký vzkazy, třeba : Šla sem na hřybytov (neuměla moc gramatiku), nelez do vany, dokud nepřijdu, ať se neutopíš! A na tom papíru u beránka bylo napsáno: Renato, ten beránek je plesnivý, zplesnivěl, nejez ho! A oni se tomu strašně smáli a říkali: Renato, to je teda syrák, proč ho ta tvoje babička normálně nevyhodila, proč vám to tady píše. A já sem vůbec nechápala, co jim na tom přijde tak divnýho, mně to nepřišlo nijak absurdní, mně to přišlo jako naprosto standardní postup, že se věci a děje, který probíhají, nejdřív nějak označí, popíšou, všem oznámí a teprve pak se ten beránek vyhodí. Babička měla možná strach, abysme tu situaci nějak chybně nevyhodnotili, abysme tu plíseň nepřehlídli a nespletli se a toho beránka omylem nesnědli.

Možná v tom mohlo být i nějaký skrytý morální poselství, něco jako: Vidíte vy mlsný hajzlové, co jste udělali, ani toho velikonočního beránka,co sem vám koupila, jste nesnědli. A teď kvůli vám, vy pakáži, zplesnivěl.

Prostě to byla taková malá surrealistická výstava v kuchyni. Ty mí kámoši to pak všem vykládali, pořád opakovali: Renato, nejez to, ten beránek je plesnivý, zplesnivěl! A smáli se tomu jak blázni. Já jsem si říkala, co na tom pořád mají, protože když v tom člověk vyrůstá, tak mu to prostě přijde normální. Teď jsem si na to vzpomněla, protože všechnu tu zběsilost v hlavě, co mám, všechny ty pitomosti a úlety, tam mám od mojí babičky.

To je podobný jako s exaktníma vědama, teď byl v televizi dokument o nějakym malíři, jmenuje se myslím Sýkora, kterej dělá takový struktury a obrazce, ale nejsou to čmáranice, on si to nějak složitě vypočítává, nepochopila sem teda jak, ale vypočítává si to. Říkal, že exaktní vědy poskytují jen jeden z možných způsobů vysvětlení světa, to jsem si teda taky vždycky myslela, jak člověk může věřit něčemu, když se jako axiom považuje, že jedna a jedna jsou dvě, co když je to úplně jinak? Prostě nahodilost. Taky říkal, že exaktní vědy ze všech věd používají nejčastěji slovo náhoda, nahodilost, já sem tomu taky nikdy moc nevěřila.

A taky je to podobný jako s mravenci, jednou jsme s mojí kamarádkou Klárou vypily pár sedmiček vína a pak jsme děsně rozumovaly o svobodě a o společnosti a přišel tam její tatínek, střízlivej a entomolog a říkal, že nejúspěšnější civilizací jsou mravenci,který všechno přežili, díky tomu, že každej má svojí úlohu a mají naprosto potlačenou individualitu a jsou dokonale organizovaný a funkční, ptala sem se ho, jestli ty mravenci k tomu došli vývojem, jestli kdysi byli jako my, individuality. A on mi řek, že to nikdo neví, a já jsem mu říkala: Ani vy? Ani vy to nevíte, vždyt jste entomolog a docent. On se shovívavě usmál a řek mi: Renato, to neví nikdo.

Tak to mě vzalo, že nikdo ani neví jestli mravenci byli před milióny nebo miliardami nebo jak dlouho žijí, společnost složená z výraznejch individualit, který si pěstují svoje ego a pokřikují na sebe: Já mám nejvyšší IQ, já mám nejrychlejší auto, já mám největší prsa, já jsem nejlepší chytač v NHL…sakra, nikdo to neví, je to vůbec možný? Vyvineme se i my v nějaký bytosti, který budou součástí společenství, v dělnice, královny, trubce? Abysme přežili?

Třeba k tomu ty mravenci byli donucený nepřiznivejma podmínkama, třeba si to ale vybrali vědomě, potlačovali svoje ega na svý duchovní cestě a dneska jsou to ty nejduchovnější bytosti. Žijí tady svůj pozemskej život jako úkol a vědí, že taky na zemi má každej svojí funkci a disciplinovaně stavěj mraveniště a rozmnožují se a jejich duchovní život je někde úplně jinde, jejich opravdový duchovní svět je někde v jejich malinkejch hlavičkách a srdíčkách a dušičkách.

To mravenci jsou ve skutečnosti ty duchovní bytosti, andělé a bozi.

Proboha! Tak tohle mě dere, tohle mi v tý mý kulatý hlavě drhne a o tom sem tam přemejšlim, když jedu ráno do práce makat na ten nadnárodní kapitál a říkám si, musím být jako ten mravenec, teď budu tahat kládu, ale je to jen určitej element na mý duchovní cestě, potlačím svoje divoký ego a svoje šílenství po babičce a posunu se dál na cestě k nekonečnu.

A moje babička teď leží v nemocnici, je jí osmdesát devět let a nemůže umřít, protože to její jako ryba zdravý srdce pořád bije v tom vyhublym, vyhládlym tělíčku a nedovolí jí umřít. Má asi rakovinu, a tak nemůže jíst, je už hrozně malá a hubená a má velkou hlavu a oči široko od sebe a strašně velký uši. Vypadá jako skřítek. Když ještě byla doma, máma jí vždycky dostrkala na balkon, aby nám mávala. Říkala jsem mámě: Neblázni, koukni se, jak má velký uši, zafouká vítr a vona ti uletí jako drak. A máma brečela a říkala: Ty máš strašný řeči, Renato.

Ale já jsem si představovala tu babičku s velkejma ušima, jak letí v zástěře nad Košířema a malý cikáni zvedají hlavu k obloze a říkají si: Ty pičo, támhle letí nějaká bába a hází bonbóny! Protože babička měla vždycky v kapse bonbóny, a když jsme vyšli z baráku, vyklonila se a házela nám je na chodník.

Anička mi říkala, že někdy hází, i když tam nejsme, že hází ty bonbóny na chodník i na cizí lidi. Říkala jsem si, dostat bonbónem do hlavy v Košířích na chodníku, to musí být velký překvapení. A teď leží v nemocnici, je jak malý zvířátko, jak miminko v tý bílý noční košili, ze který vypadává - a jen kouká a špatně se jí mluví a jediný, co chce, abysme jí přinesli pivo.

Ah jo, včera jsem si říkala, že bych si k ní měla vlézt do postele a počkat tam s ní, až umře. Vždycky říkala, že náš bude chodit po smrti strašit, říkala jsem si, že bych tam s ní měla zůstat a rozmluvit jí to, aby mě strašit nechodila, že už jsem vystrašená dost a pěknej blázen, aby nám tu realitu už nikam neposouvala, aby nás už nechala, aby z nás konečně byli normální, dospělí a realisticky uvažující lidi.

Ale to nejde, vlézt si na třetí interně k někomu, kdo umírá, do pelechu a zůstat tam s nim, to se prostě nedělá. Tak jsem šla domu a dneska sem si napsala tohle psaní, aby mi nehráblo, protože je mi divně a smutno. A mám to v hlavě pěkně posunutý. Asi mě brzo chytí cestou do práce žralok za nohu a možná mě sežere a bude to proto, že sem dost rychle neutíkala a nedávala pozor a nevzala si čepici a pod kalhoty punčocháče, jak mi vždycky radila babička.

JEŠTĚ O BABIČCE DRSNĚ

Moje babička tuhle telefonovala s holí, křičela do toho zahnutýho držátka hole, který trochu vypadá jako sluchátko: Haló, haló…! A Mariánka, moje neteř, se strašně smála, válela se smíchy po koberci, kopala nohama a křičela: Babička telefonuje s holííí…a já jsem jí říkala: Márino, nech toho, to není hezký posmívat se takhle babičce… A Márinka: Já vim, Renato, že to není moc hezký, ale je to hrozně legrační.

Chudák babička pořád držela tu hůl a hrozně do ní křičela: Haló, je tam někdo? Kdo volá…?

Pak se začala smát i Anička a já sem jsem jim řekla, že jsou zlomyslný spratci, jenže jsem se začala taky smát, protože to sice bylo smutný, ale taky ukrutně legrační a babička naštěstí neslyší, tak nevěděla, že se smějeme jí. Tak jsme tam stály jak tři idioti a smály jsme se babičce, která chudák řvala jak na lesy do hole.

Potom přišla moje ségra a ptala se, jestli je nějaká legrace a čemu se smějeme. Márinka se držela za břicho a říkala: Mami, babička telefonuje s holí, myslí si, že je to sluchátko a je to hrozně legrační a my se jí smějeme…

Babička pořád měla u ucha tu hůl a hrozně do ní pořád řvala: Kdo volá? Haló…! A pak si zavolala na pomoc mojí mámu: Jano, pojď si to vzít, já nic neslyšim.

Ségra se zarazila a ptala se : Ale s holí se nedá telefonovat, ne?

Ona se takhle občas ujišťuje, jestli jí neuteklo něco podstatnýho z reality. Pak se ještě zeptala, jestli ta hůl babičce odpovídá.

Tak jsem jí uklidnila, že hůl je naštěstí dost chytrá na to, aby věděla, že není sluchátko, ale hůl. A dost rozumná na to, aby mlčela. Ségra pokrčila ramenama a řekla: Takže je teda vlastně všechno v nejlepším pořádku.

Jasně, takže vlastně všechno bylo v nejlepším pořádku.