STÁNINA CESTA Z MARIÁNSKÉ HORY PŘES CHOMUTOV DO PRAHY

Stáňa mi dneska vyprávěla, jak jela po dálnici, po jedný straně byla elektrárna, asi Tušimice a z druhý strany stály Krušný hory, najednou přišla průtrž mračen, začalo strašně pršet a byl děsnej vítr a opíral se nebezpečně do jejího starýho auta, takže měla pocit, že jí vítr převrhne a že jí voda nateče do motoru.

A v tom dešti, když padaly kapky velký jako miska na polívku, stály podél cesty prostitutky, rómky od šestnácti do padesáti let, měly na sobě jen pružný kousky látky přes prsa a kalhotky, boty na podpatcích a v tom šílenym větru jim vlály dlouhý černý vlasy, do toho padaly obrovský kapky deště a jedna strašně hubená prostitutka, kterou míjela, se snažila rozevřít deštník, kterej se jí v tom větru pořád obracel, kejvala se na těch vysokejch podpatkách a málem odletěla.

Stáňa se blížila tím deštěm k Chomutovu. Když projížděla městem, bylo zatopený jako řeka a Stáňa měla strach, že jí voda nateče do motoru a měla pocit, že jede po dně nějakýho rybníku nebo řeky.

Je to taková silná představa, je tma, prší, z jedný strany elektrárna, z druhý Krušný hory. Okolo dálnice po půl kilometru postávají potemnělý, promoklý postavy, jsou to prostitutky, vlajou jim vlasy, kejvaj se na vysokejch podpatkách, snaží se otevřít deštníky, tmavěmodrý nebo možná barevný se vzorkem, všechno je tmavý a mokrý, jen elektrárna svítí a září do tmy, pod tím vším je jen tušený červený podklad jako silné sociální a civilizační téma. Všechno je to sevřený v magii silnýho živlu a civilizace, sevřený mezi elektrárnu a hory.

Je to děsně rychlý, jen okamžik, Stáňa jede v autě a kouří, má zavřený okýnko, aby jí nenapršelo do auta a přitom míjí ty zmoklý prostitutky se strachem o svůj motor, hlavně aby se auto nezastavilo, musí projet vodou, míjí prostitutky jako patníky podél silnice, ale všímá si jich. Je ráda, že sedí v autě, kouří, snaží se auto udržet na silnici, aby se nepřevrátilo, pevně drží volant, je ráda, že pracuje v recepci vědeckýho ústavu, kde osamělí vědci strhávají masku hmotě, je ráda, že není prostitutka. Není jí zima a není zmoklá. Nedaleko je Chomutov.

Jenže já to nedovedu udržet v tý sociální ponurosti, v těch symbolech, Mariánská hora jako mariánský kult, plný mateřství a křesťanské lásky, elektrárna jako symbol pokroku a pohodlí civilizace, Krušné hory jako tragika lidských osudů, deštivá cesta, osudový vítr, rozdrážděný živly, hned mi to všechno začne lítat jak v Chagallových obrazech, a tak hned vidím ty cikánky jak letí na těch rozevřených deštnících, černé vlasy jim vlají, vítr je někam odnáší, kam asi, nejspíš do elektrárny. Vítr zrovna fouká od Krušných hor, a tak v elektrárně začnou brzo přistávat jedna za druhou v hlavní hale.

Přichází tam hlavní inženýr v bílém plášti, je tam rozruch, tak ho volají, aby zjistil, co se to na jeho noční směně vlastně děje. Je trochu zaskočený, taky kdo by nebyl, kdyby mu přistálo v hale najednou asi třicet na kost promočenejch cikánek s deštníkama. Je to proti bezpečnostním předpisům, ale nakonec se v něm probudí přece jenom ten dobrej chlap, přece je nevyžene jen v podprsenkách a v kalhotkách a v botách na vysokejch podpatkách zpátky do deště, tváří se přísně, ale otcovsky a říká: Tak co holky, nechcete si zkusit vyrobit elektřinu? Taky co teď s nima.

Cikánky radostně piští: Jé, to bysme chtěly. A tak jim rychle rozdají liščí ocasy a ebonitový tyče a cikánky je nadšeně třou a jak to mají natrénovaný, pěkně jim to jde od ruky, jsou na to opravdu šikovný, a vyroběj najednou neuvěřitelný množství elektřiny, až se v Chomutově naráz rozsvítěj všechny okna a všechny výlohy v obchodech a Chomutov v dálce září jako osvětlená vesmírná stanice a Stáňa jede po silnici vstříc tomu světlu, tý kosmický záři a už se jí řídí daleko líp, dálnice je dobře osvětlená, nemusí ani svítit a připadá si trochu jako na vánoce, když se rozsvítí elektrický svíčky na stromečku.