Veverka je anděl

Dneska jsem měla pocit, že jsem se zbláznila, protože jsem mluvila nahlas sama se sebou v parku. Když jsem uviděla veverku, tak jsem nadšeně zavolala, jééé veverka, ta je krásná! Pojď se podívat Koksíku. Naštěstí nikde nikdo.

Pak jsem veverku pozorovala, jak šplhá po stromě a vzpomněla jsem si, jak jsem chtěla vypadat jako veverka,když jsem byla malá, nejen ten ocásek a kožíšek, ale i ten její obličejíček se mi moc líbil. Dál jsem si řekla, že jsem asi v minulém životě byla veverka a ty vzpomínky na pocity štěstí vycházejí odněkud z astrálního podvědomí, protože - jaká to musí být krása skákat a bydlet v korunách stromů, o tom jsem vždycky snila a přemýšlela, o bytostech, které bydlí v korunách stromů. Jak jsem se ale identifikovala s veverkou, hned mi došlo, že je to i dost těžký život, že veverky chudinky po zimě jsou jen kostřičky potažené kůží a mají takové smutné vypelichané kožíšky, protože v zimě nejsou oříšky a vůbec nic k jídlu, tak jsem veverce nabídla, jestli nechce jít bydlet k nám domů, protože je tam spousta místa ještě na skříních a na konzolích od záclon a určitě by se jí tam líbilo a mohla by jíst granulky s Lesankou nebo s pejsky, jak by chtěla a co by jí chutnalo a s Aničkou ty oříšky.

Ano vím, že původně měli být na skříních a v záclonách v našem bytě ptáci, ty se mi líbí víc výtvarně, jak by plachtili pod naším stropem, jak by kroužili a hnízdili na lustrech, ale ve skutečnosti bych se jich asi bála. Přece jenom to peří a ty ostré zobáčky. A hlavně ty ostré přelety by mě asi zneklidňovaly.

Ve skutečném životě, myslím v tom opravdovém, který žiju ve své identitě, bych tam měla radši veverku, protože je hodná a má hezký kožíšek. Uvědomila jsem si ale, to jsem už byla napůl identifikovaná se sebou a jen napůl s veverkou, že by veverka nemusela být v našem bytě úplně šťastná, že by se jí mohlo stýskat po stromech a po slunci, tak jsem jí řekla, že by byla v zimě u nás a v létě by se zase jako na letní byt odstěhovala do parku nebo prostě někam do plenéru.

Přemýšlela jsem o tom a nechápala jsem, proč se to tak běžně nedělá, proč se zvířátka nenastěhují na zimu k lidem do bytů a v létě se zase nevrátí do přírody? Přišlo mi to jako naprosto praktické řešení, protože by v zimě tolik zvířátek neumrzlo. Proč se to tak nedělá v civilizovaném světě, zvířátka by měla péči a i svobodu. V létě by se pejskové a kočičky a veverky a ptáci zase vypustili a v zimě by se vrátili. Došlo mi, že jsem se zbláznila, protože tohle se nedělá ani s lidmi, natož se zvířátky. Jen myslivci chodí krmit jeleny a srnky do krmelců a sem tam někdo jde nakrmit bezdomovce, takže moje ranní identifikace s veverkou nepřinesla žádná nová řešení, žádný posun ani v oblasti ochrany zvířátek, ani v oblasti ochrany lidí, žádné nové myšlenky, prostě nic.

Jen ve mě zůstává ten intenzivní pocit zapomenutého štěstí, když jsem byla veverka a žila v korunách stromů a byla jsem hrozně hezká a roztomilá a měla jsem krásný ocásek a ten pocit odlehčených skoků si jdu užívat do reality a doufám, že se jednou moje duše vtělí do nějaké bytosti, že se stanu součástí civilizace bytostí žijících v korunách stromů, vlasy mi budou vlát, jak budu skákat, ocasem budu kormidlovat, budu hbitá a šťastná a budu anděl.