Včera jsem byla na chíře na Karláku raz dva hotová, doktor mi sundá sádru 29. září a pak napíše rehábku. Kost srůstá dobře.

Jela jsem tedy na chvíli k mámě, bylo tak krásně, svítilo slunce, prošla jsem se parkem na Karláku, krajinou svýho dětství, a přišly na mě vzpomínky, tak jsem jela za mámou. 

Byla tam Beátka, která pištěla títa asi jako teta a sestra, která ponuře mlčela a řekla, že dršťkovou polívku, kterou jsem jim přinesla, teď jíst nebude.

Pak přišla Márinka a chvíli byla v předsíni jak kakabus, asi nevěděla, jestli jí nebudu nadávat, že dává pořád hlídat Beouše babičkám, ale pak jsme se normálně bavily, prostě jsem spolu kecaly o tom, jak má dlouhý vlasy a o Beátky šatičkách, máma byla v klidu, Janinka stále ponurá.

Pak přijela Anička, přivezla mámě tašku na kolečkách po Bellingerovi, protože máma si tu svojí rozbila, když jela do Kauflandu pro brambory za 45 Kč 9 kilo a v Tescu je mají za 60 Kč 9 kilo.

Brambory sice kilo za 9 Kč, ale Renato, rozbila jsem u toho tašku za 500 Kč! Pořád se z toho nějak obviňovala. Jenže tu tašku za 500 Kč měla už asi sto padesát let, přesto pořád naříkala a omlouvala se jako kdyby rozpoutala požár a vítr a vyplenila tři vesnice včetně našeho baráku ve Vožici.

Abych byla upřímná, nedovedu si představit, že máma někdy umře. Mám pocit, že je mladá a nesmrtelná. Sice mě občas rozzuří k nepříčetnosti, ale mám jí nějak čím dál, tím radši. Mámu. 



Pak teda Janinka s Mári a s Beátou odešly, slyšela jsem ségru, jak říká Mári, musím do bankomatu, tak asi jí chtěla dát nějaký peníze k svátku, protože bylo Mariany, nebo jí prostě "musela" dát nějaký peníze, protože Mári už žádný neměla, a proto byla tak bez nálady a nechtěla tu dršťkovku. 



My jsme šly pak ven, já, Anča a máma, ale byl průvan a ten průvan zabouchnul dveře a v těch dveřích zůstal skříplej rukáv Janinky zimního kabátu, kterej visel na věšáku. Nešlo to ani zamknout a ani otevřít, tak já s jednou rukou jsem to ani nezkoušela. 

Máma rozhodla: Jdeme, nebudu se tim teď zabejvat, ať si Jana zavolá třeba Teda, až se vrátí a nebude se moc dostat do bytu, já jí pořád řikám, že tam ty kabáty nemá dávat a má je dát do skříně, ale ona na mě řve, opovaž se na to sahat, oblečení po Renatě je to jediný, co mám! 

Tak jsme odešly a máma se celou dobu trochu pochechtávala při představě, jak se Janinka nebude moc dostat do bytu.



Přestože jsme se celou dobu bavily o tom, jak nemáme peníze, šly jsme do hospody na jídlo (asi z toho stresu, že nemáme peníze) a tam jsme se pořád bavily o tom, jak nemáme peníze a jedly jsme u toho řízky a vepřovou a pily pivo a coca colu.



Pak jsme šli k nám, já jsem si lehla, protože mě trochu bolela ruka, a máma si sedla ke stolu a vyprávěla mi telenovelu Jindřiška, sousedka z Vožice. Trochu jsem u toho usínala.

Pak přišel Chrudoš z práce a pak zavolala Janinka. Máma se podívala na mobil a řekla, a je to tady, volá dcera Jana. Jenže Janinka nevolala kvůli tomu, že se nemůže dostat do bytu, ale kvůli tomu, že u Teda zůstaly ještě nějaký pečený čaje z Vožice a o bytu nic. 

Máma se teda konečně přestala pochechtávat, začala se trochu bát, že ty dveře neotevře, až přijde domů sama, protože Janinka bude pořád u Teda. 

Volala sousedce, jestli má doma nějaký nářadí, kterým by se to dalo otevřít, a ta jí řekla, že se ty dveře budou muset vyrazit nebo zavolat zámečník a ten stojí tři tisíce. Máma řekla, že má u sebe jen stovku.

Pak jsem teda řekla mámě, ať Chrudošovi slíbí, že na něj přepíše Vožici a že on s ní rád pojede a ty dveře zkusí otevřít. Řekla jsem jí, že na tu Vožici on skočí. A potom mu může celý roky říkat, ježíš Chrudoši, už už jsem to chtěla na tebe přepsat, ale nemohla jsem najít propisku ...A máma, že si nemůže dělat z pusy splachovací záchod a já, ale můžeš. Pak přišel Chrudoš, kterej venčil psa, řekla jsem mu o tý Vožici a on hned Jano, kde je papír a tužka.

No, nicméně tedy narval do batohu nějaký kladiva a šroubováky, páčidla nenašel, ukřivděně se pořád ptal, kde jsou páčidla po Bellingerovi, já jsem říkala, že je Anička dala Ondrovi, on se ptal, proč je Anička dala Ondrovi a nenechala je doma, konečně něco pořádnýho zdědíme a vy to rozdáte...A tak pořád dokola.



Chrudoš celou cestu mámě v tramvaji vykládal, že to asi nepude otevřít a že jí nechce rozmlátit a zničit dveře a že lepší zámečník za tři litry než rozmlátit dveře za čtyři...To jsem teda říkala já a říkala jsem mu, ať jí nestraší, že se to prostě třeba úplně normálně otevřeme a bylo mi jasný, že jestli ne, budu zámečníka platit já. V tom případě budu ochotná udělat cokoliv, aby se ty dveře otevřely. 

Máma se děsila, tři tisíce nebo nový dveře, koza jedna, nemůže dát ty kabáty do skříně...Chrudoš zase, daly páčidla, to jediný, co za něco stálo v tom bytě po Bellingerovi, nějakýmu Ondrovi. Škoda těch páčidel, teď by se hodily...

A tak pořád dokola a dokola a pak jsme přišli k těm dveřím, rukáv z nich nečuměl, máma normálně odemkla a vyšlo najevo, že Janinka už byla mezitím doma, protože tam stála nedopitá minerálka a boty byly jinak, než je dává máma. Možná si toho rukávu Jana ani nevšimla, prostě strčila klíč do zámku, zatlačila a byla vevnitř.  A to jsem mámě říkala, když jí volala kvůli tomu pečenýmu čaji, ať se jí na to normálně zeptá a ona ne, že by Janinka kvůli těm zabouchlej dveřím zbytečně vyváděla.



Takže Chrudoš s baťohem na zádech s nářadím bez páčidel, ale plnym těžkejch kladiv a šroubáků a já se zlomenou rukou a máma celkem radostná jsme pak museli jít na pivo, kde jsme se bavili o tom, jak nemáme peníze a co bysme dělali, kdybysme měli peníze a jestli by bylo lepší Vožici opravit nebo zbourat nebo prodat a přidat k tomu ty peníze, který nemáme, a koupit něco jinýho. A jak to vypadá s dědictvím po Frantovi z Ameriky, jak Janinka mámě nic nedává na činži a Mári je pořád bez koruny a jak já jsem bez práce a pili jsme plzeňský pivo, protože já jsem řekla, že nějaká ta stovka nás už nespasí a ani nezabije a že nebudu pít desítku a máma mávala svojí stovkou, ať si Chrudoš dá ještě jedno.

Když jsme platili, výčepák říkal mámě, vy ste si připravila na malý pivo stovku, to je hned vidět, že vám přidali na důchodech. Myslel si, že bude platit máma za sebe

A já: No, jo, jak jim přidaj, hned ty důchodci zdivočej...

Pak to zaplatil Chrudoš z peněz, který jsem mu dala a který před tím dal on mě na domácnost, nechali jsme výčepákovi větší dýžko než, na jaký je zvyklej (tak ostatně ušetřili jsme 3 až 4 tisíce, kdo by nerozdával) a Chrudoš si nechal drobný, takže sice nedostal Vožici, ale zůstalo mu za drápkama 80 Kč. 



Anička v hospodě, kam jsme šly v poledne s babičkou tak trochu kvůli ní, protože měla hlad a na něco dobrýho chuť, řekla, že se nedovedeme bavit s babičkou o ničem jinym než o penězích, a když jsem otevřela téma: měla bys přispívat na domácnost, řekla, že se bude držet teze tety Janinky, že rodiče mají povinnost se starat o svoje děti, protože je mají rádi, a že se tý teze bude držet minimálně do čtyřiceti, jestli nepřestanu provokovat. Tak jsem se lekla a přestala jsem radši provokovat.

Řekla jsem mámě, že vlastně dluží Janince 3-4 tisíce za otevření dveří a máma řekla, že Janinka jí dluží sta tisíce za těch 40 let, co jí nepřidává na činži, pak se zarazila a řekla, to byla vlastně ještě malá, tak 35 let.

A já: To jí bylo tak pět, mami. To u tebe snad bydlela ještě zadarmo. A máma na to, tak za dvacet let. Ono je to ale stejně jedno, mávla pak rukou.