Takto popsala paní magistra  Šarlota Sragotschová, předsedkyně Svazu píšících spisovatelů, reakci tří významných spisovatelek při setkání se sbírkou Jardy Kučery Básník na útěku, která vyšla v roce 2015 a kterou je stále ještě možné zakoupit u všech dobrých i špatných knihkupců, ve vybraných řetězcích a v jednom řeznictví.

Slavné spisovatelky o Jaroslavově knize

Virginie Woolfová

Ne, ne, té knihy se nevzdám, i kdyby měli všichni zemřít hlady, kdybych měla přestat svůj duší podporovat sirotky v Africe, v Asii a v Chánově! Nikdy, nikdy, nikdy, křičí Virginie Woolfová a válí se po své hedvábné, lesklé, černé sukni jak po říční hladině. Po sukni z tekutého hedvábí, která má pro ní takovou duchovní cenu, tak existencionální význam. Tak slastnou hebkost, jak dítě pro matku, jak nebe pro zemi, voda pro koryto řeky...

Božena Němcová

Když jsem se této vzácné knihy dotkla...zastavil se mi krvetok.

Přinesl mi jí můj vzácný přítel Palacký zároveń se zbytky od večeře a s dvěma krejcary.

Karel nadívané vepřové nožičky nechtěl, prý do nich dává kuchařka Palackých příliš šafránu. Vyprosil si na mě jeden krejcar, běžel si pro tabák a koupil si v hospodě něco k jídlu podle svého gusta. Dora se do nadívaných nožiček pustila s chutí.Vyprosila si ten druhý krejcar a běžela si koupit hedvábnou stuhu a poslat několik dopisů do Vídně. Naštěstí jí zbylo na žejdlík piva, a tak jsme se poměli.

Mé mateřské srdce apoń tu jedinou vymodlenou chvilku tlouklo v jasném rytmu. Jak řeka, jak naše Vltava, když se objímá s Labem. Díky vzácný příteli.

Vpodvečer přišel jeden z mých milých mladých revolučních přátel, chvíli jsme besedovali o revoluci, dojedl vepřové nožičky, šafrán mu nevadil, dopil pivo.

Pak jsme si předčítali z Jaroslavovy knihy veršů.

Ah, bože, srdce se mi zastavilo až v osrdí. Taková krása, takové verše! Taková pravda! Nikdo z našich obrozeneckých druhů nepíše tak jadrně, tak srdnatě a s takovým citem pro naši českou, slovanskou přírodu!

Ah, ty verše, cítila jsem, že se mi zastavil krvetok. Dnes v noci žádné pleny plné krve, žádné ledové pleny kolem mého života. Dnes v noci se vyspím klidně, jak právě narozené dítě, v teple, v suchu jak v babiččiných loktech.

Nakonec přišel domů Josef, viděl, že dobrou večeři od Palackých jsme již snědli, zůstal na něj jen sulc. Žejdlík byl prázdný a žádné peníze z almužny mi již nezůstaly

Karel provokativně pokuřoval, Dora se procházela po světnici v nové hedvábné stuze a můj mladý revoluční přítel s přivřenýma očima plnýma pohrdání pravil cosi o rakouských úřednících a o tom, kdo pozdě chodí, ostatním neuškodí ...Možná ten překlad z němčiny není úplně přesný.

Josef mi pak řekl, že jsem nehospodyně a kráva, že ho ten můj tyátr, ve kterém si hraji na českou spisovatelku, přestává bavit.

Pak mě zbil. Krvetok se mi zase vrátil. Ah sbohem, mé šťastné chvilky a myšlenky!

Když jsem se probrala z mrákot plných blouznění a fantazírování, uviděla jsem Josefa, jak uprostřed noci sedí u stolu v kuchyni, má rozsvícenou lampu, naše poslední svíce! A čte si Jaroslave tvá krásná, tvrdá a pravdivá slova.

Takhle bys měla psát, ty poběhlice, ty obrozenecká slezino! Otočil se na mě a přes ta ošklivá a zlá slova, která mě tak bodala, se na mě podíval a v jeho očích bylo takové porozumění, takové souznění.

Také jsem se na něj usmála. Ah, jen zlí lidé nás budou v budoucnu pomlouvat, my, my se milovali a nad těmi verši jsme si rozuměli, jak nejbližší přátelé, jak dvě osudem spřízněné duše.

Marie Majerová

Ve vlaku do Černošic sedí žena v malém kloboučku zahalená do kožešin, muži k ní překvapeně vzhlížejí, co dělá ta mánesovská kráska v elephantu? Ona si jich ale nevšímá.

V rukách svírá malou knihu básní, kterou je plně zaujata.

Náhle se v ní probudí bojovnice. Cosi revolučního, cosi silného v ní najednou vybuchne a jak molotovův koktejl jí ta síla zvedne ze sedadla, kožešinový límec roztáhne křídla a ona letí, plachtí na své buržoazní kožešině nad Černošicemi. Jak obrovský kožešinový pták směřuje k nenápadnému domku.

A už jí vidíme, uličnici, jak oknem leze do Jaroslavy kuchyně. Odhazuje své kožešiny, do kamen hází své šperky a její mánesovská tvář najednou dostává výraz divokého internacionálního démona.

Nasedni na mě, poletíme do Paříže! Za soudruhy! Láká překvapeného Jaroslava, který právě seděl v trenýrkách, jen tak po domácku v kuchyni u stolu a mazal si chleba margarínem.

Já nejsem komunist, já jsem anarchist! Objímá ho Marie pažemi. Ah Jaroslave, jak rudé je tvé spodní prádlo, tak rudé je mé srdce.

Poleť, poleť se mnou za soudruhy! Změníme dějiny. Rozvrátíme spolu Internacionálu, změníme rudé prapory na černé. Jak zaschlá krev! Ušiji ti z vlajky černočerné trenýrky. Z vlasů Blanky ti uháčkuji černý samopal a poběžíme vstříc svobodě, volné lásce, nevázanosti, jen o jedno tě prosím, vezmi si prosím sukni.

A už se vrhá ten revoluční přizrak do skříní, prohrabuje se šatstvem, vzduchem létají matčiny a Blančiny sukně!

Ty moje Robinsonko, chytá Jaroslava a snad násilím mu obléká květovanou sukni.

Pojď zatančíme si! Kříčí jak smyslů zbavená a pak spolu tančí jak dvě ženy, ovšem Marie ho vede, femme fatale tango.

Nenecháme se nikým a ničím zotročit, žádným systémem, žádným řádem. Na nás je Lenin, Stalin i Zdeněk Nejedlý krátký, pojď, poleť, změníme dějiny.

Tančí, Jaroslav poněkud zmítán v rychlém a vášnivém tempu, na které nebyl připravený, nechává se Marií vést.

V tom květiny na jeho sukni rozkvétají. Jsou to rudé karafiáty, omamně voní, asparágus v divokém tempu začne opadávat a rozlétává se po místnosti. Jeho pichlavé šipky bodají. Do tváří, do rukou, do nohou …

Najednou se Marie s pláčem zhroutí. Ne, nic nezměníme, asparágus již pronikl do naší krve jak paralizující droga, neunikneme!

Vzlétne, tentokrát se odpoutává od země již pomalu, jako když startuje unavené letadlo s turisty do Tunisu a jiných atraktivním lokalit z letiště Václava Havla.

Opatrně vylétává oknem jako by jí najednou tížil těžký náklad. Zavírá oči, snad sní nebo pláče, ve chvíli nepozornosti jí probodává obrovská pěticípá hvězda, kterou na ní vystřelili z americké raketové základy. Všechno je to jedna pakáž! Marie probodnutá hvězdou jak ostrým srpem měsíce, řve za všechny sirény světa a pomalu znovu umírá.

Ještě z výše ztrácející se v oranžovorůžovém oblaku krve na černém nebi, krvácející, napíchnutá na hvězdě jak Ježíš na kříži volá na Jaroslava, který stojí před svým domem stále ještě v rozkvetlé karafiátové sukni a pozoruje ji.

Z posledních sil na něj Marie volá zesláblým hlasem:

Jaroslave, nikdy se nikým nenech znásilnit ...! Vlaky jezdí, řeka teče, běh dějin nikdo nezmění. Jen umění je nesmrtelné!