HŘBITOVNÍ HISTORKY
Anička neustále navrhuje vysázet na hrob lahváče, když je měl dědeček tak rád. Říká, že ho nikdy neviděla s kytkou, ale s pivem vždycky. Asi si nějak slibuje, že z těch lahváčů tam vyroste pivovar nebo co...a to je podnikatelskej záměr, na kterej bych nepotřebovala úvěr. Lahváče dokážu nakoupit z vejplaty, jen ten zázrak, aby se stal ! A byla bych za vodou a s pivovarem na hrobě mi můžou všichni i se sociálníma reformama a sociálníma jistotama políbit prdel. Ten pivovar by byl jako mrakodrap do nebe, a když by ho byrokrati zbourali, do rána by zase vyrost …
DALŠÍ Z HŘBITOVNÍCH PŘÍBĚHŮ
Na hřbitově jsme objevili zvláštní hrob, jsou tam příběhy, jak v knize.
Rozbrečela sem se nad nim. v řadě kamennejch hrobů byla taková ta hromádka hlíny, takovej ten kopeček bez náhrobku a jen kříž a umělý kytky a muškát a svíčky a nějakej porcelánovej děsně kýčovej slon, babička měla taky takovýho slona. A na kříži datum narození a úmrtí, třeba 1996 až 2002, prostě šestiletý dítě, najednou mi to došlo, to je zasquatovanej hrob, někomu umřelo dítě a neměl asi peníze na hrob, vypadalo to tak sociálně nebo romácky, možná nějaký cikáni a už sem brečela.
Viděla sem toho tátu jak doma ze dvou latěk stluče kříž, nabarví ho na černo a napíše tam ty data, žádný jméno, Chrudoš řikal, je to určitě ilegální, tak jen čísla, žádný jméno, pak vezmou ten kříž a umělý kytky a jdou na hřbitov a najdou prázdný místo a udělaj tam svýmu dítěti hrob. Strašně smutný, chápeš, umře ti dítě a ty nemáš peníze na hrob, tak nějakej obsadíš, ilegálně jako squat. a brečela sem jak cvok.
Hrozně mě to dojalo, jasně, lidi nemaj, kde bydlet a pak nemaj kam chodit za svym dítětem. Je to strašně smutný, ale chtěj to místo,na kytky, na svíčky, tak si ho prostě obsaděj. Asi tam neni pohřbený, možná tam rozprášili popel nebo ani to ne. jen tam choděj jako na jeho hrobeček. Drsnej příběh,chtěla sem mu tam dát svíčku,ale pak sem si řekla, že ne, že tam směj chodit jen oni.
Takový příběhy tam jsou.
Jako by tam to dítě chodilo v noci za ruku s Detterem a on mu vypráví skandinávský báje, drží ho za ruku, vodí ho po hřbitově a dítě ho poslouchá, mluvěj česky nebo německy?
Je to ten česko německej příběh, německej učenec s nádhernym secesním hrobem uměleckym klenotem, kterej symbolizuje dobu a to nejintelektuálnější z tý doby, pohřbenej v cizim městě, duch cizinec, vypráví příběhy chudýmu českýmu nebo romskýmu dítěti bez vlastního místa k ulehnutí na tom pyšnym hřbitově, do toho se tam toulaj kočky, hřbitov je plnej koček a ubylo veverek, začíná nadvláda koček na Olšanskym hřbitově, je to strašidelný, co?
Chrudoš to ovšem celá trochu kazil tím, že říkal, když jsem brečela nad zasquatovanym hrobečkem, prosím tě už neřvi a pojď na ten nákup do Alberta! A vyzývavě pohazoval igelitkou. Když jsem brečela dál, tak najednou vykřiknul: Rychle pojď pryč, jdou sem k tomu hrobu lidi.
A já: Kde, kde?
Chrudoš: Támhle jede nějakej chlap s kočárkem a veze v něm další mrtvý dítě.
Začala jsem brečet ještě víc, že je takovej cynik.
A Chrudoš, už toho vážně nech a pojď do toho Alberta.
Tak sem toho nechala a šla do Alberta.
Na hřbitově kromě toho, že sou tam duchové, je i jiná rovina života. Jsou tam taky veverky, jednou jsme tam vzali Žiginu, Žigina je blondýna, plná života, která se pořád směje a balí někde nějaký dýdžeje a zapíjí pivo vodkou, a tak sem Žiginu nalákala na hřbitov na veverky, protože na plastiku vod Bílka bych jí nenachytala. Žigina má strašně ráda zvířata, vzala si s sebou mobil, že si ty veverky bude fotit a taky oříšky a hrozně se na ně těšila, jenže když sme tam přišli, nikde ani jedna, jediná veverka.
Žigina byla děsně zklamaná, protože si od tý návštěvy hřbitova slibovala něco podobnýho jako od výletu do zoologický, prostě veselý focení a krmení veverek. Chrudoš jí řek, že se ty veverky před ní schovaly, to vod něj bylo trochu svinský, protože už takhle z toho byla dost rozlítostněná a pořád řikala, teda Renčo, to není fér.
Zvláštní bylo, že když sme tam byli naposled skákala tam a lezla po stromech jedna veverka za druhou, černý, funerálně stylový i červený. Tak sme Žigi vzali jako malý dítě, aby tak nevyváděla, že jí aspoň ukážeme hrob, ve kterym bydlej kočky. A tam skutečně vyskákala z otevřenýho hrobu skupina asi sedmi koček, lezly okolo po hrobech a procházely se tam a čuměly na nás, Žigina ale byla stejně zklamaná, nějaký blbý kočky. Pak jsme přišli na to, že čím víc koček, tím míň veverek, logicky, protože ty kočky asi nejspíš veverky žerou a vyhnaly je. Tak to už bylo na Žiginu moc a vyloženě se na ty kočky, který žerou veverky, nasrala.
Šli sme teda do spodní části hřbitova, kam expandující kočky asi ještě nepronikly, koukali sme furt po stromech, jestli někde nepoleze nějaká veverka, ale ani jedna, nakonec jsme uviděli tatínka s kočárkem a s miminem, jak napřaženou rukou tomu dítěti ukazoval něco na stromě a tam byla skutečně konečně veverka a Žigina se za ní rozběhla.
A já sem tomu tatínkovi řikala, my tady couráme už asi hodinu po hřbitově a nikde žádná veverka, jak ste jí objevil? A ten tatínek říkal, já sem tady pět minut a už máme druhou. A já sem mu na to řekla, jako Žigina, tak to je teda pěkně nefér.
Pak jsem o tom přemejšlela, že na Olšanskym hřbitově přichází éra dominantní koček, že se tam dějou historický zvraty, protože civilizace koček potlačila civilizaci veverek. Co si asi ty veverky myslely, když se tam zatoulala první kočka?
Objevila jsem, že tam dochází k historickýmu zlomu jako v lidskejch dějinách, tam to ale neprobíhalo tak krutě, protože když si nějaká brutálnější a bojovnější civilizace podrobila jiný území, třeba jako když přijeli divoký Bulhaři ze stepi na koních na slovanský území, tak splynula s místním obyvatelstvem, převzala jeho jazyk a kulturu a vznikla nová civilizace, životaschopná a kultivovaná, promíchaly se jazyky, ruce a nohy a vývoj se posunul dál.
Kočky s veverkama jako odlišný zvířecí druhy se nemůžou propojit, musej se pozabíjet. Přece jenom lidský dějiny jsou nějak laskavější, jenže pak mi došlo, že někdy si ty okupanti udělali z původních obyvatel otroky a řikala sem si, že pro veveky je tohle možná důstojnější, bejt sežraný těma kočkama, než sloužit jako otrokyně dominantním kočkám a představovala sem si, jak v noci po hřbitově jezděj vozíčky,na kterejch seděj ty dominanntí kočky, sou do nich zapřažený ty zotročený veverky a tahaj je.
Kočky maj malý bičíky, poháněj je a strašně nepříjemně do toho mňoukaj asi tak jako maj některý klienti strašně nepříjemný hlasy do telefonu a narušou v člověku veškerou vnitřní koncentraci.
Tohle mě napadlo asi tak kolem půlnoci a řikala sem si, že sem blázen a že můžu jen děkovat osudu, že nemám žádný vzdělání, který by mi umožnovalo mít nějakou klidnou nejlíp vědeckou práci někde v knihovně, na fakultě nebo ve výzkumáku a že nemám dost času na to vymejšlet nějaký kryptovědecký teorie o kočkách a veverkách, že musim chodit do práce a na vítězství civilizace dominanntích koček a neštěstí podrobenejch veverek se můžu koncentrovat a napojovat tak maximálně půl hodiny denně, která je přesně limitovaná třiceti minutama na elektronickejch píchačkách a za tak krátkou dobu se ani já nedokážu totálně zbláznit.
Kdybych ovšem měla možnost pracovat někde v klidu a nerušeně se věnovat aktivitám svýho mozku, pravděpodobně bych už aspoň takovejch dvacet let byla zavřená na uzavřenym pavilonu v Bohnicích, tam by mi dávali psychofarkama a elektrošoky a naději, že už brzo se vyléčím, protože se to hezky zlepšuje a všem návštěvám bych vykládala, že už se brzo uzdravim a budu moc jít do práce a že bych hrozně ráda pracovala třeba v kontaktním centru v pojištovně, až budu uplně zdravá, a že už se moc těším na to, jak budu moc přemlouvat osm hodin denně klienty, aby neručili svoje pojistky.
Osud je nejen moudrej, ale i nesmírně laskavej.