Sv. v Teplákovce 18.díl

 

Hanička stále udržuje milostný poměr s Michalem. Jsou oba stále víc a víc zamilovaní. Jejich vztah už dávno není tajemství. Když jdou na oběd, drží se za ruce a na chodbě se tajně líbají. A jednou po pracovní době v zasedačce... Ah, vždyť vy víte co!

Naštěstí tam nejsou kamery, ale uklízečka dobře pozná, co se v jejích prostorách děje. Má na to čich! Samozřejmě si to nenechala pro sebe.

 

Michal je na Haničku hodný. Hanička celá rozkvetla a často se teď směje.

 

Jen u Haničky doma to trochu skřípe. Dvojčata Petr a Pavel nesnesitelně zlobí a školní psycholog, který se pořád nemohl rozhodnout mezi ADHD a autismem, se rozhodl pro autismus.

Jiří začíná pochybovat o tom, že Petr a Pavel jsou jeho děti. V jeho rodině jsou přece všichni tak schopní, zdraví a inteligentní. To jsou zvrácené geny od Melichárkových, které mu ta rajda zanesla do jeho bezchybné genetické výbavy!

Je čím dál tím nervóznější a to i proto, že dostává denně anonymní emaily, které ho pravidelně o aktivitách jeho mladé, nezkrotné ženy informují. Nazývají jí nadrženou klisničkou, Michala hřebečkem a o Jiřím mluví jako o trubci.

 

Jiří teď občas Haničku i trochu bije, je to jen takové soft mláceníčko spojené s psychickým trýzněním, aby nebyly modřiny.

Například jí budí uprostřed noci, třese s ní, trochu jí fackuje, plive na ní a říká jí, že je děvka. Hlavně žádné stopy po násilí. To je jeho zásada, které se drží. Není přece žádný primitiv.

Stále si ale nechce přiznat pravdu. Jak by ho mohla podvádět? Jeho? Tak skvělého muže, který se o ní stará, vychovává její děti, dře na ně, vede jí a dává jejímu životu smysl tím, že jí pozvedl na svojí společenskou a mentální úroveň. Jí nedostudovanou muzikoložku. Ne, to není možné. To je nepředstavitelné! Ale červ pochybností v něm hlodá.

 

Jednou při večeři definitivně pochopí, že emaily nelžou. Najednou si uvědomí, že Hanička je jiná, ona jí játra! A dokonce se u toho olizuje!

Jak to že jíš tak najednou játra? Uhodí na ní. Nikdy jsi je přece nejedla!

Játra? Játra jsou skvělá! Lahodná, něžná a jemná strava! Vykřikne Hanička jako v extázi a zasní se při vzpomínce na společný oběd s Michalem v jídelně.

Tmavé vlasy jí spadnou do tváře, aby zakryly její vzrušený obličej, vypadá tak mladě, tak naivně, tak šťastně, jak mladá lištička, která poprvé ochutnala krev.

A dost! Zařve Jiří, chytí jí za vlasy, chvíli s ní smýká jako by v žertu a pak jí odtáhne do ložnice pryč z očí jejich dětí.

Tam s ní tak dlouho třese a křičí na ní: Řekni mi pravdu! Řekni mi pravdu nebo tě zabiju! Až mu jí Hanička řekne.

 

Ihned po tomto plačtivém přiznání, které ale v sobě nese jen nesnadno postřehnutelné stopy kajícnosti, jí Jiří vyhodí z bytu.

Chlapci tady samozřejmě zůstanou! Zařve ještě za ní na chodbě, když po ní hází igelitku s jejími věcmi. A že mají matku couru, to se taky dozvědí! O to se neboj! Všichni to budou vědět! O to se postarám!

 

Když zavře dveře, zjistí, že Petr a Pavel mezitím přestavěli kuchyň na obývák a do ložnice přestěhovali z koupelny vanu. Hned jak si to Jiří uvědomí, začne litovat.

Ty parchanty si koukej vzít s sebou! Rychle změní názor, otevře dveře a zařve už do prázdné chodby. Hanička ho neslyší, jinak by se pro děti jistě vrátila, mezitím už jede s pláčem tramvají domů k mámě a k tátovi.

 

Proboha! Hroutí se Melichárková. Taková ostuda na lidi! Co jsi to provedla? A děti jsi tam nechala? Co když jim něco udělá? Strachuje se.

Hanička pláče.

Jedu k němu a kluky přivezu k nám, zvedne se Melichárek. Vezme si na sebe uniformu závodní stráže a hůl.

A s kým, že to chodíš? Zjišťuje zatím Melichárková.

Holka nešťastná, snad si nemyslíš, že si tě vezme? S dvěma dětma!

Svobodnej chlap, co má život a kariéru před sebou.

Proč by to dělal?

Proč by se staral o dvě cizí děti?

Kam jsi dala rozum?

Co jsi nám to provedla?

Jak sis mohla tak zkazit život?

A na děti jsi nemyslela?

Myslíš, že je ten cizí chlap bude mít rád, když ani vlastní táta je moc rád nemá? Vždyť jsou naprosto nesnesitelný a nezvladatelný a ještě k tomu jsou dva. Bude jim nadávat a bude je bít.

A co když bude chtít mít ten Michal s tebou děti? Jak to pak zvládneš?

A kde budete bydlet? U nás to nejde, to přece víš.

Z čeho budeš teď žít? Z toho směšnýho platu je neuživíš!

Jak si to vlastně představuješ? No, řekni jak? Myslela jsi na to?

Klade jí kaskádu celkem zbytečných otázek, protože je jasné, že jí na ně dcera stejně teď neodpoví. Hanička pláče víc a víc, trhá ubrus na kousky, třepí je a pak si je cpe do uší, aby matku neslyšela, a do pusy, aby se trochu uklidnila. Polyká je, a jak je polyká, zajíká se a dusí.

 

Její chroptění vzbudí Bertu, která přijde celá rozespalá v noční košili do kuchyně a ptá se, co se to děje.

Mami, podívej se, co udělala? Vždyť ona nám sežrala celej sváteční ubrus po babičce! A vyndavá ho rychle sestře ze zažívacího traktu a z uší. Drápkami se jí látka dobře chytá.

Snad to půjde sešít.

Alice, představ si, že jí Jiří vyhodil. Stěžuje si Melichárková Bertě na její sestru.

Kvůli Michalovi? Zeptá se Berta.

Melichárková spráskne ruce.

Tak ty to celou dobu víš a nic jsi nám neřekla? Tak ty jí v tom ještě podporuješ? Jste obě stejný...

Berta pokrčí rameny.

Michal není špatnej chlap. Jirka je zakomplexovanej debil, sadistickej, mačistickej psychopat, co chce všechny ovládat.

Hanička se na ní vděčně podívá.

 

Vrací se Melichárek, ale přichází bez dětí, vztekle odhazuje hůl a říká:

Neotevřel mi, zmetek jeden. Ten magor se na mě díval z okna a ještě mi mával a smál se. Mám jít na policii?

Ne, rozhodne Berta. Klukům nic neudělá, vždyť to jsou jeho děti.

Jen aby... řekne Melichárek pochybovačne a podívá se pátravě na Haničku.

Hanko, a jsou to opravdu jeho děti?

Hanička se zase rozpláče. Co si to o mně myslíte!

Pak se Melichárek podívá zkoumavě na Melichárkovou:

Álo, a jsou to moje děti? Ukáže na Bertu a na Haničku. Jaká dcera, taková matka!

Ještě ty s tím začínej! Utrhne se na něj Melichárková. Podívej se, jak jsou ti podobný.

A má pravdu, Hanička jako by Melichárkovi z oka vypadla.

A co Alice? Alice je taky moje? Vyptává se dál Melichárek.

Táto, podívej se na mě, jak jsem ti podobná. Berta vyskočí na stůl, celá se prohne a podívá se mu upřeně do očí.

To se mi právě moc nezdá!

Hanička stále vzlyká a mezi vzlyky šeptá: Vždyť Jiří byl můj první chlap.

A to je právě asi ta chyba. Musela ses taky hned vdávat? Zaječí Melichárková.

Vždyť jste to chtěli, byla jsem těhotná, nevzpomínáš si? Namítne Hanička.

Zneužil mojí holčičku, svině jedna, schválně nepoužil prezervativ, hajzl! Vždycky to byl škrt. Řekne dramaticky Melichárek, který právě dospěl k závěru, že Hanička je opravdu jeho. Probudí se v něm otec – mstitel, vůdce smečky, zakladatel rodu, vlk alfa samec. Odchází hledat podomácku vyrobenou vzduchovku. Všimne si, že má Hanička modřiny na ruce a to ho rozzuří k nepříčetnosti.

Zabiju ho, mojí holku nikdo mlátit nebude!

Melichárková na něj skočí, pověsí se mu na krk a s pláčem ho prosí.

Prosím tě táto uklidni se. Zavřou tě.

Tati, nic nedělej, za všechno si můžu sama, jsem k ničemu. Špatná manželka, hrozná matka, nic nezvládám, školu jsme nedodělala a v práci mi strhávají pořád body za pozdní příchody a přitom se tak snažím.

Mami, klid, stejně nic neudělá, znáš ho. Jen tak povykuje. Šeptá Berta Melichárkové od stolu, aby jí Melichárek neslyšel. Mezitím nalila sobě i Haničce panáka a leje do ní slivovici, aby se uklidnila.

Koukej ten chlast schovat, víš, čeho je táta po kořalce schopnej! Vzpomeň si na 28. říjen, 25. únor, 17. listopad…Sykne na ní Melichárková, která stále zápasí o vzduchovku s manželem.

A nebylo by to nakonec řešení, kdyby ho zabil? Zeptá se Berta věcně.

Uklidni se, Jaryne, zítra to nějak rozumně vyřešíme. Visí Melichárková na Melichárkovi, který mává vzduchovkou.

Nebylo! Odsekne Melichárková Bertě. Kdo by splácel tu šílenou hypotéku?

Proč jste si brali tu šílenou hypotéku na ten příšernej barák? K čemu jste potřebovali barák? Utrhne se zase na Haničku.

Hanička zase brečí.

Já nevím. Jirka chtěl barák. Kňourá.

Nebreč, utěšuje jí Berta. Víš, kolik ode mě odešlo kocourů jen proto, že jsem nemohla mít děti? Jsem tvoje ségra, pomůžu ti. Obejme jí packami a olizuje jí něžně vlasy.

Žádný takový utěšování! Co si navařila, to si taky sní. Štěká na ně Melicharka.

Zítra se k němu vrátíš! A s odprosíš ho. S tím chlapem se samozřejmě rozejdeš a najdeš si jinou práci, abyste nebyli u sebe a zase se náhodou nesčuchli!

Rozhodne za ní Melichárková, když seskočí z manžela, který upadnul na zem a usnul na vzduchovce.

Ale já ho miluju! Křičí Hanička.

Chápeš? Miluju ho. Dovedeš si to vůbec představit!

Ale dovedu! Hovno miluješ! Sex ti šplouchá v podbříšku! Libido máš v mozku jako kladivo! To tě ale přejde, holčičko, neboj se, o to se já už postarám! Prorokuje hrozivě. Pak zahřmí:

A teď táhněte obě spát!

Hanička s Bertou sedí po výbuchu matky jak zařezané. Strnou u stolu v těch pozicích, v jakých byly, když to vyslovila. Poprvé jí slyšely mluvit o libidu a o kladivu.

 

Jo, jo, řekne Berta, která se z toho otřesu jako první probere.

Hned půjdeme, mami.

Ale ještě s Haničkou a s flaškou slivovice zůstane sedět v kuchyni a povídají si.

Hanička mluví a Berta jí hladí po vlasech. Vzpomene si na všechny svoje sestřičky, se kterými jí rozdělili ještě, když byly malá koťátka. Bylo jich pět a jeden kocourek. Ale toho někam odnesli v pytli hned, jak se narodil. Zůstala jen ona rezavá Bertička, pak úplně bílá Johanka, mourovatá Mourinka, černá Oriflejmka a černá s bílýma packama Avonka. Co se s nimi asi stalo? Je už to tak dávno. Přepadne jí sentiment, který jí běžně nepřepadává.

 

 

Sv. v Teplákovce – 19. díl

 

Nebejt tý šílený hypotéky, bylo by opravdu nejlepší toho zmetka zabít, říká ráno u snídaně Berta a pochutnává si na myší paštice, kterou pro ní Melichárková tajně vyrábí, a na bio mlíku, pro které jí jezdí každý pátek do farmy za Prahou.

Nemel nesmysly, napomíná jí Melichárková. A hlavně to neříkej nahlas před tátou, víš, jakej je to poděs.

I když... Myslíš, že by si jí ten Michal vzal? Ty ho přece znáš, ne?

Tak blbej je na to dost. Pronese suše Berta.

Ah, jo. Tak to bysme měli v rodině dalšího dobráka, povzdechne si Melichárková a pomyslí na Mikiho.

Kde je vlastně Mikouš? Vzpomene si.

Kde by byl? Asi v práci ne? Řekne Berta.

Ten kluk je už jak stín, povzdechne si Melichárková, ani ho už poslední dobou nevidím.

No, jo, je unavenej. Řekne Berta věcně. Pak se vrátí k tématu Jiřího smrt.

Muselo by se to udělat nějak chytře. Uvidíš, že jí začne vydírat těma dětma.

A taky, že jo.

 

Odpoledne u nich zazvoní zvonek a přede dveřmi se objeví Jiří s třemi kyticemi rudých růží a s flaškou vodky. Za ním stojí nastrojení Pavel a Petr a každý drží v ruce malou kytičku vřesu pro maminku a malou placatku rumu pro dědečka.

Flašku vodky rychle Jirka vrazí do ruky Melichárkovi, aby ho vyřadil ze hry hned na začátku. Tenhle plán mu vyjde dokonale, protože Melichárek si svůj úlovek v podobě flašky vodky a dvou placatek rumu hned nenápadně zatáhne do svýho úkrytu v kůlně a celej večer ho nikdo nevidí.

 

Pak dá Jiří jednu kytku Melicharce, druhou Bertě a třetí v pokleku Haničce. Líbá jí ruku a šeptá:

Odpusť mi. Vím, že za to, co se stalo, můžu i já. Vrať se domů a uvidíš, všechno bude jinak. Já se změním. Z kapsy pak vyndá pouzdro a z něj vytáhne zlatý náramek se srdíčkem.

Melichárková má v očích slzy.

Mysli na kluky, Hanko. Prosí dál Jiří.

Všechno smažeme, co bylo, to bylo. Nebudeme o tom už nikdy mluvit a uděláme za tím vším tlustou čáru. Vím, že jsi mladá a romantická a mládí dělá hlouposti. Nebylo nám spolu dobře? A v létě vás vezmu všechny k moři. Teda tebe a kluky, dodává rychle, aby si Melichárková nemyslela, že do toho zahrnuje i jí se starym.

Hanička ale pořád mlčí.

Podívej se, jak jsou z toho kluci rozhozený. Říká Jiří, který teď už vstal a dívá se jí do očí.

Rozhozený teda jsou, začali si hrát s legem a nějak se jim to pomíchalo, místo lega leží teď rozházený po podlaze v kuchyni oba chlapci a stavebnice sedí na zemi a pohrává si s kostičkami, ve které se kluci změnili.

Nikdo už je pak nedá dohromady, dětská duše je tak zranitelná. Pokračuje rozumně Jiří.

Lego právě staví Pavlíkovu hlavu na Petříkovu levou nohu jako by chtělo potvrdit Jiřího slova.

Hanka si toho také všimne a rozpláče se.

Co na něm vidíš? Povzdechne si Jirka. Copak by slušnej chlap tahal mámu od rodiny? Co je to za člověka? Já vím, já vím, jsi mladá, naivní a nezkušená, ale vezmi rozum do hrsti, myslím to s tebou dobře. Já i maminka. Otočí se k Melichárkové, která popotahuje. Poprvé jí řekl maminko! Melichárková snaživě pokyvuje hlavou. Já jí to taky říkám!

Říká plačtivým hlasem.

Haničko, jak myslíš, že to bude dál? Pokračuje vážným hlasem Jirka dál, tváří se moudře a hlas má shovívavý.

Je to tak ponižující, pomyslí si Berta. Fuj! Vydrápat mu oči!

 

Chceš snad, abych si vzal kluky do péče? Abys je viděla jednou za čtrnáct dní? To by sis pro ně přála? Víš, že žádnej soud by ti je nesvěřil, tobě nedostudovaný muzikoložce, která se léčí na psychiatrii, na neurologii a na somatologii. A s tvým platem! Splácet hypotéku a platit na kluky alimenty, co by to bylo za život, Hano? A o to bych se už postaral, aby to tak bylo, to mi můžeš věřit, nikdy bych nedopustil, aby moje syny vychovával cizí chlap.

Teď přitvrdí, ale pořád se u toho usmívá.

Á začíná vydírat. Pomyslí si Berta. Ale mlčí, ví, že Jiří nemluví do větru, dobře ví, že on by se o to dokázal postarat.

Nechám tě, abys měla čas si to všechno rozmyslet a rozejít se s …ním.

Nechci na tebe nijak tlačit. Máš přece svůj rozum. Zítra se sejdeme na večeři, ať se rozhodneš jakkoliv, budu tvoje rozhodnutí respektovat. Co tomu říkáš?

Zní to zlověstně. Všem kromě Melichárkové je jasné, že prostor, ve kterém se Hana může pohybovat, už jasně vytyčil. Vyjednávat rozhodně nebude.

Kluci, jdeme! Zavolá najednou. V jeho hlase jsou cítit emoce, jako by to utrpení už nemohl dál snášet.

Kluci se rychle zvednou a složí se. Protože jsou dvojčata, je celkem jedno, kdo má čí hlavu nebo ruku, takže jsou složení na to šup. Lego trochu lituje, že se musí rozpadnout a zase se uložit do krabice. Chvíli se z ní ozývá nespokojené chrastění.

Máma s náma nejde domů? Ptá se Pavel.

Ne, maminka si musí rozmyslet, jestli se k nám vrátí. Říká mu přemoudřele Jirka.

Mami, vrať se. Není to tam s ním k vydržení. Šeptá Petr Haně, když se s ní loučí.

Hoši, co byste říkali tomu, kdybychom pozvali zítra k nám domů maminku na večeři.

 

Najednou ho osvítí nápad. Přece jí nebude zvát do restaurace, couru! A plazit se před ní jako odstrčenej milenec. Jde o to donutit jí, aby se vrátila. Nechce na ní udělat dojem. Navíc pěkně doma, v domácím prostředí s dětma, jí to bude dojímat víc. Já ti ukážu! Bude sedět u stolu, dívat se na všechny známé věci, poslouchat kluky, bude jí strašně, tajně bude chodit na záchod plakat a pak se neovládne a zlomí se.

Jé, mami, my něco uvaříme! Raduje se Pavel s Petrem.

Ukážu ti naše nový terárium! Táta nám koupil hady, mně škrtiče a Petrovi jedovatýho.

Jirka se shovívavě usměje.

Když si ty hady kluci tak přáli. Pousměje se Jirka.

My jsme si je nepřáli, chtěli jsme elektrickou motorku, my se těch hadů trochu bojíme, říká Pavlík, ale Jirka ho chytne a zezadu ho trochu štípne. Tak radši zmlkne.

Hanka se nadechne. Tak já přijdu, když vám to udělá radost.

Pak se nadechne a ucítí cibuli.

 

Pozítří se rozejde s Michalem a vrátí se domů.

 

Sv. v Teplákovce – 20.díl

 

Rodinný život Melichárkových se trochu stabilizuje. Je hezké počasí, a tak se rozhodnou, že pojedou na chatu.

Vyrazí všichni dokonce i Miki, Berta, Lili a Mikulášek a vezmou s sebou i Sváťu. Zesláblý Miki nemá sílu žárlit, navíc cítí, že mezi Sváťou a Bertou sice něco je, ale rozhodně to nejsou sympatie. Spíš nějaká zvláštní ostražitost. Chovají se k sobě až přehnaně rezervovaně.

Hana s Jiřím a dvojčata vytvářejí základ rodinné pohody. Jiří si s Petrem a s Pavlem hraje na zahradě s míčem, Hana s Bertou a s Melichárkovou popíjí kafe na zahradě a starý Melichárek s Mikim dělají dřevo na večerní táborák.

Je tak krásně, protahuje se Berta. Sundej si tričko, Hani, ať se trochu opálíš.

Sama si sundavá tričko a sedí jen v podprsence.

Ne, to je dobrý, mně není horko.

Hana dál sedí v tričku s dlouhym rukávem.

Jo, slíkni se, holka, jestli se tady stydíš sedět jen v podprdě, půjčím ti plavky. Nabízí se Melichárková.

Mami, tvoje plavky, to určitě!

Tak si vem aspoň něco bez rukávů, nabízí jí Berta.

Najednou se Hanka rozkřičí: Do prdele, řikám vám, že mi není horko, tak mě nechte na pokoji.

Jirka a Pavel s Petrem se podívají směrem k Haně.

Máma má zase záchvat, říká Petřík.

No, jo, hrajeme, to má pořád, prohodí mu Pavlík a kopne do míče.

Ty máš teda náladu! Řekne Melichárková Hance

Promiň, řekne Berta. Jsi v pohodě? S Jirkou všechno v pořádku? Zeptá se sestry.

Co furt na mě máte. Starejte se o sebe! Vybuchne Hana.

Souložíme pětkrát tejdně, dělám mu svačiny, stříhám mu nehty u nohou a chodím s ním a s těma jeho kreténskejma kámošema na nohejbal a tam si povídám s ostatníma kreténskejma manželkama kreténskejch manželů o tom, kam kdo pojede na dovolenou. Stačí?

Promiň, omlouvá se znova Berta. A chytí jí za ruku. Nemyslela jsem to tak.

Au, zasykne Hana, ty máš teda drápy. A vytrhne se jí. Starej se radši o svýho miláčka, podívej se, právě ti upad.

A opravdu vyčerpaný Miki zrovna spadnul na zem a usnul. Není ale moc vidět, protože je jen stín.

Kluci, zvedne se Berta a zamává na dvojčata. Udělejte kolem strejdy území z barevnejch kostek, ať na něj nikdo nešlápne.

Mikiho stín tedy Miki se opravdu nebezpečně ztrácí v trávě.

Jasně! Zajásá Péťa a Pavlík a do pěti minut je okolo Mikiho kruh z barevných kostek.

Jiří si jde sednout k Melichárkové a k Haně a dává si také kafe.

Co tady zase scénuješ? Zasyčí na Hanu. Už i kluci si toho všimli. Pak se obrátí na Melichárkovou.

Pořád je podrážděná. A to teď byla tři neděle doma a nechodila do práce.

Melichárková: Měla angínu, tak je asi unavená.

Jiří: Já jsem nebyl už čtyřicet let u doktora, někdo holt vydělávat musí.

Melichárková smířlivě: Chceš ještě kus koláče, Jirko? A k obědu udělám smaženici z těch hub, co jste nasbírali s tátou. To si dáme! Samý hřiby našel, no, jo, nás táta je výbornej houbař!

Taky jsem něco našel. Říká Jirka dotčeně, nelíbí se mu, že je jako houbař vyzdvihovanej jen Melichárek.

Vím, vím, táta tě moc chválil. A taky kluky, jak jsou šikovný. Dodává smířlivě.

Ani na ty houby si s náma nešla. Slyší ještě Jirku, jak mluví s Hanou, když zachází do baráku. Jen by ses válela.

Jsem hrozně unavená, říká potichu Hana.

To jsi pořád.

Asi somatizuju.

Neser mě, tak ty somatizuješ? Prosím tě z čeho? Vždyť nic neděláš a máš se jak prase v životě! Ani o ty děti se neumíš postarat, podívej se, co zase dělají!

Kluci se do vytyčení území kolem strejdy Mikiho pustili s opravdovou vervou. Právě začali nosit z potoka kameny a drny vytvářet další okruh.

Já už na to fakt nemám. Jdu se podívat na ty schody do sklepa, třeba by se to dalo opravit. Chcete mít barák, ale nikdo tady na nic nesáhne.

Melichárková se vrací s koláčem.

Znáš tátu, ten na to kutění moc není.

Hlavně, že vy maminko máte na videu nahraný všechny Receptáře.

To víš, že mě to taky mrzí, chtělo by to trochu hodit do pucu.

To se ale nehodí do pucu samo. Jdu na ty schody, když se k tomu nikdo jinej nemá.

Berta si ho chvíli měří přivřenejma očima a pak na něj zasyčí.

Jezdíme si sem odpočinout, ne makat. Ty jsi asi odpočinutej z práce, když jsi tak plnej elánu.

Jirka si jí chvíli nenávistně měří, nadechuje se a přemejšlí, čím by jí odpálil. Pak jen polkne a řekne. To nemá cenu. Zvedne se a odejde. Ví, že Berta se ho nebojí.

Hanka se zvedne a chce jít za ním. Ale Berta jí chytne za ruku.

Co děláš? Klidně seď. On se uklidní.

Ty ho jen provokuješ a já s ním pak nevydržím.

Vždyť se chová jak hovado.

Ale tak Alice, všude je něco. Podívej se na Mikiho.

No, co? Miki nic nedělá. Leží a spí. Aspoň nesere. Pokrčí Berta ramenama.

Kluci stále nadšeně staví zídku okolo Mikiho stínu.

 

Hanka se rozbrečí.

On mě snad ani nemá rád. Naříká Hanka. Pořád do mě reje.

Kdyby tě neměl rád, tak by ti neodpustil toho Michala, řekne jí Melichárková přísně. Taky to nemá lehký, nemysli si, po tom, co ses mu navyváděla. Chce to čas, věř mi. Uvidíš, že ho to přejde. Možná byste měli mít ještě jedno dítě. Holčičku... Zasní se.

Zbláznila si se? Utrhne se na ní Berta. Další nešťastný dítě.

Hanka začne brečet ještě víc.

Jaký nešťastný dítě, mý kluci jsou šťastný, podívej se, jak si hezky hrajou! Vyráží ze sebe mezi vzlyky a vzdechy Hanka.

Neplač, řekne jí Melichárková. Prosím tě Hani neplač. Alice to tak nemyslela.

Taková jsi nebejvala, Alice, ta práce ti nějak leze na mozek. Zaútočí Hanka na Bertu. Někdy mám pocit, jako bys už ani nebyla moje ségra.

To je teda víkend! Povzdechne si Berta a jde pryč.

Jirka už klidným hlasem huláká ze sklepa: Můžete mi někdo podat nějaký nářadí?

Jdu za ním, říká Melichárková, a pak udělám tu smaženici.

A co bys potřeboval Jiříku? Volá Melichárková do sklepa.

 

Lilinka s Mikuláškem právě přiběhly z pokoje, kde se dívali tajně na televizi, aby je Berta neviděla.

Jé, koukej, co dělají kluci! Lilinka běží k Pavlovi a k Petrovi.

Stavíme kolem vašeho táty zeď, aby na něj nikdo šlápnul.

Vysvětluje jim důležitě Petřík.

My vám pomůžeme.

Mami, my budeme stavět s Péťou a s Pavlíkem! Volá Mikulášek na Bertu.

Jen stavte, zavolá na ně Berta. A buďte už venku, je hezky.

Nevšimne si, že zeď kolem Mikiho má už skoro půl metru.

 

Melichárek se Sváťou stále sekají dřevo na táborák.

Dneska všichni jen grilujou, to je samý bárbekjů a stejky, ale já mám stejně nejradši normální ohýnek, když dřevo praská a buřt se škvaří na klacku. Za našich mladejch let jsme opejkali buřty a pekli brambory a jabka v popelu. To byly časy. Co ty Sváťo? Taky máš rád oheň? Zeptá se Sváti.

Jak se to vezme. Řekne Sváťa. Plameny pekelné rád nemám, ale očistný oheň, tomu bych dal šanci.

To víš, že jo. Jdu se něčeho napít, řekne Melichárek, chceš taky přinést pivo?

Ne, jen jděte, já to už dodělám. Řekne Sváťa a začne nosit dřevo k ohništi.

A za chvíli přijď, máma dělá oběd. Bude smaženice.

Houby jsou ďáblovy manželky, vysvětluje mu Sváťa.

Ale prosím tě, to možná tak muchomůrka zelená, ale já jsem nasbíral jen samý hřiby a křemeňáky a představ si, že zase rostou lišky. Chlubí se Melichárek, mám svoje místa.

Vždyť já vím, že vy jste nejlepší houbař na světě, směje Sváťa. Kdybyste měl indiánské jméno, jmenoval byste se Ten, který vždycky najde.

To je dobrý, směje se Melichárek a s dobrou náladou si odchází do baráku pro pivo. Trochu se zamračí, když vidí Haničku, jak pláče. Všimne si, že má na ruce modřiny, jak se jí vyhrnul rukáv, ale nic neříká a zaleze do kuchyně, kde Melichárková míchá smaženici. Něco jí říká, ale není úplně rozumět co.

Berta je neposlouchá, šla natrhat petrželku na brambory, jak je ohnutá nad záhonkem, slyší z kuchyně jen Melichárkové hlas: Cože? Modřiny? Snad jí nebije?

A pak už jen Melichárka, jak něco huhlá.

Zrovna jde okolo Sváťa a Bertě se zdá, že je zaslechnul taky, ale nepřemýšlí o tom, je soustředěná na petržel a na pažitku.

Chtělo by to trochu protrhat, pomyslí si a začne vyškubávat plevel.

 

Melichárková prostírá v kuchyni. Jděte někdo pro toho Jirku, už budeme obědvat. A pro děti. A kde je Miki?

Děti přiběhnou ze zahrady. Strejda pořád spí! Hlásí Pavlík.

Tak ho nechte spát a jděte si umejt ruce.

Miki stejně houby nejí, říká Berta. Udělám mu míchaný vajíčka, až se vzbudí.

A ty jíš houby, strejdo Sváťo? Ptá se Lilinka Sváti.

Miluju houby! Řekne Sváťa. Ale ne ty jedovatý! Jaký znáte jedovatý houby? Ptá se dětí.

Děti začnou vyjmenovávat nadšeně všechny prašivky, které znají.

Melichárek se vrátí ze sklepa.

Prej se máme najíst bez něj. Musí to dodělat.

Tak jo, dám mu na stranu. Jezte beze mě. Ještě tady něco musím rychle udělat, abychom měli odpoledne klid a mohli jsme se jít koupat. Stojí u sporáku a něco tam ještě vaří. Všichni už si sedli a jí.

Mami, já to udělám, ať ti to nevystydne. Pojď jíst!

Volá na ní Hanka.

To je dobrý, Haničko, už jdu. Stejně nemám horký jídlo moc ráda. Říká a dává porci pro Jirku na stranu. Postaví jí nahoru na kuchyňskou linku.

Až přijde, šoupnu mu to do mikrovlnky.

Tak dobrou chuť.

Dobrou chuť.

 

Po obědě si jdou všichni na chvilku schrupnout a děti dál staví na zahradě zídku. Jen Melichárková zůstane v kuchyni a dívá se v televizi na hobby magazín. Je tam zrovna téma žloutnutí listů japonského kdoulovce, sice to asi nikdy nebude potřebovat, ale co kdyby, každá informace se může hodit.

Běž se natáhnout, říká Hance, až Jirka přijde, já mu to ohřeju.

Za chvíli začne u televize trochu klimbat.

 

První je po polední siestě vzhůru Berta a hned začne vařit kafe a servírovat ho na zahrádce.

Za chvíli se půjdeme koupat! Volá na děti. Svačinka! Láká je na koláč a začne všechny svolávat! Kolááááč, kafééé, koupačka! Vstávejte lenoši.

Hanka, Sváťa a Melichárek se pomalu začnou sházet na kafe.

Mamííí...volá Berta, kde jsi?

Vždyť už jdu.

Děti sedí v trávě a jí koláč.

Miki asi ještě spí a kde je Jirka? Ptá se Hanka.

Asi se šel natáhnout. Říká Melichárek.

Ne, v pokoji nebyl.

A na oběd taky nepřišel. Sakra, že by byl ještě v tom sklepě?

Hm, pracant jeden ...říká ironicky Berta. Chce nám jí příkladem. Dojdu pro něj, nabídne se.

Ne, jdu já. Řekne rozhodně Melicharka. Vy byste se tam zase pohádali.

Já se s ním nehádám. Řekne Berta uraženě.

Ale chtěla bys...Namítne Melichárková.

Zajdu tam já, stejně si chci vzít ze sklepa minerálku. Vstane Hana.

Teto, přines nám limonádu! Volá Petřík.

Hanka rychle vstane a spěchá do sklepa. Za pár vteřin je slyšet ze sklepa výkřik.

Co se stalo! Vykřikne Melichárková a vystřelí od sporáku jak střela. Všichni vstanou a běží za ní.

Melichárek odstrčí rozklepanou Hanku a běží rovnou k Jirkovi, nakloní se k němu a zařve: Rychle záchranku!

Hanička se rozklepe: Co, co se stalo? Vyráží ze sebe.

Melichárková křičí: Odveďte děti, ať se tady nepletou!

Berta volá záchranku.

Vzbudí se i Miki, který spí za hradbou kamenů, podplíží se pod kameny jako stín, vždyť je přece jen stín, a přijde se podívat, co se děje.

Jirka spadnul ze schodů. Už sem jede záchranka, odveď děti. Prosí ho Berta.

Miki odvádí děti a schovává se s nimi za kamenný úval.

Podloží Jirkovi hlavu Melichárkovo bundou.

Jirko, Jirko, on se nehejbe! Volá Hanička.

Asi je v bezvědomí.

Během chvilky je tady záchranka.

 

Ano, v každém správném seriálu musí být i detektivní zápletka. Nijak složitá, nijak náročná, ale být by tam rozhodně měla. Prostě malý krimi. Proto nesmí chybět ani tady.

Jak již tedy tušíte, Jiří leží pod schody a je mrtvý.

Doktor se skloní nad Jirkou, podívá se na Melichárka a řekne:

Je mrtvý!

Melichárková odbíhá do kuchyně, Hanka zkamení.

To není možné, vždyť jenom upadl.

Srazil si vaz? Ptá se Berta věcně.

Ne, říká doktor, někdo ho uškrtil a tady vidím ránu po uštknutí. Vy máte hada?

A do prdele! Nadskočí úlekem Berta, které to dojde jako první. Tryskem běží do koupelny, kam Jirka umístil terárko s hady, které – jak tvrdil – chtěli vzít Petr s Pavlíkem mermomocí na chatu s sebou.

A už je z chodby slyšet Berty rozčílený hlas připomínající vysoké mňoukání: Hadi utekli!

Doktor okamžitě volá odchytovou službu.

Panebože děti! Vzpomene si Melichárková, vysaďte je na strom anebo radši rychle ze zahrady pryč. Dovnitř nebo ven? Pane bože, had vleze všude!

Modleme se, zapojí se konečně Sváťa, který byl celou dobu poněkud stranou. Klekne si na kolena a modlí se.

Ale Melichárek ho chytne za límec a vytáhne na zahradu. Modli se jen v duchu a hledej hady!

Melichárková odvádí vyděšené děti do kuchyně.

Co se stalo?

Hadi utekli?

Kde je táta?

Ptají se překvapené děti.

Běžte všichni dovnitř, hledat budu já! Volá Miki, jsem jen stín, mně hadi neublíží.

Ne, my ti pomůžeme.

Sakra, kde ty hadi jsou?

Mohli se už odplazit třeba až do lesa.

Najednou se Sváťa zastaví pod jabloní a dá pokyn rukou, aby za ním přiběhli.

Našel jsem je, jsou oba mrtví!

A opravdu pod jabloní leží v klubíčku dva hadi, jeden je zakousnutý do druhého a ten druhý je kolem něj obtočený. Navzájem se zabili.

Vtom se zatáhne obloha a nebe rozsekne zářící blesk.

Sváťa se otočí k domu. Vidí, jak Jirka ve své odhmotněné podobě vylézá oknem, je celý v černém a u pasu mu visí meč, odvazuje od studny černé horské kolo stínů, které tady na něj již čeká, nasedá na něj, kolo se trochu vzpíná, Jirka se smutně otáčí k domu, poslední pohled, nedá se poznat, jestli patří Haně anebo dětem, pak černé horské kolo stínů zkrotí a cválá přes zahradu k lesu.

Usmrtili ho hadi a černé horské kolo ho odnáší do podsvětí! Zašeptá si sám pro sebe Sváťa. Ví, co to znamená.

Jaké kolo? Ptá se doktor.

Ne, ne, nevšímejte si toho, jen jsem se zamyslel. To je ten stres. Vysvětlí mu Sváťa.

Mezitím přijíždí už celkem zbytečná odchytovka a potřebná policie.

 

 

Sv. v Teplákovce – 21.díl

 

Jiří odjel do temnot a hned po jeho odjezdu se rozjelo vyšetřování, které pochopitelně nikam nevedlo, aspoň z počátku ne.

 

Zabít ho mohli chtít v zásad všichni, snad s výjimkou jeho dětí a Sváti. I Miki poměrně dost brzo vypadl ze seznamu podezřelých, jako málo hmotný stín měl dost starostí sám sebou a se svojí rovnováhou.

Sváťa se ovšem na seznam podezřelých poměrně dost brzo navrátil.

 

Vyšetřovatel kapitán Racek ho vyprofiloval jako hysterickou fanatickou osobnost se sníženým prahem ovládání, to, co považoval za poruchu, byla ovšem jen Svátova zbožnost. Přestože Sváťa snad jako jediný neměl důvod se Jiřího zbavit, jakmile ho Racek ocejchoval na náboženského fanatika, přestal mu věřit. Jeho mumlání o smrtelném hříchu, permanentní se křižování, padání na kolena a vstávání, které vzdáleně připomínalo aerobik, a nakonec detailní líčení odjezdu Jiřího na černém kole stínů, kapitána Racka znervózňovalo, byl zarytý ateista, rád jezdil na horském kole, miloval lyžování, potápění a paraglajding, nesnášel jakékoliv náznaky parapsychologie, para alkoholismu s para automobilismu. Ano, přiznejme, byl to trochu omezený hipsterský skautík, přesto měl silný tah na branku, a tak mu neuniklo, že Jiří nebyl v rodině oblíbený.

 

Také si všiml, že Jiřího porce smažených hub po jeho smrti nějak podezřele rychle zmizela a že Hanička má na rukách modřiny. Pochopil, že Melichárkova záliba v uniformách vypovídá ledacos o jeho odhodlání a charakteru a pochopil, že švagrová Alice je všeho schopná šelma. Nějak se mu nezdála, vzpomněl si, že s ní chodil na gymnázium, ale ona si ho vůbec nepamatovala. Ne že by jeho parta sportovců projevovala zájem o dekadentní intelektuálky, ale Alice, jak se mu aspoň zdálo, se hodně změnila, dřív bývala taková éterická a teď mu naopak připadala dost zvířecí, ale tak hebce zvířecí, tak pružná a smyslná. Jestlipak jezdí ráda na kole? Ta představa ho mírně zneklidňovala. Zpočátku vůbec nechápal, že je Miki její manžel.

 

Zde jen mírně naznačíme, kam se bude ubírat děj dál, Berta s kapitánem Rackem budou pronásledovat Jiřího do země mrtvých na horských kolech.

Budou chtít, aby se jim sám přiznal, kdo ho zavraždil, přístup do země mrtvých jim umožní nevědomky Sváta, který zopakuje po doktoru Votavovi omylem zaklínací formuli.

Ve světě duší zjistí, že Jiří zde žije se svojí submisivní partnerkou Džorgínou, která jeho sadismus zbožňuje a že je s ní šťastný. Pochopí, že je to v zásadě milý a soucitný člověk, který byl jen ve své pozemské podobě hluboce nešťastné hovado. Na vině byla přísná socialistická výchova inspirovaná metodou Makarenka pro bezprizorné děti jeho otce a osobnost jeho matky pop artové dominy.

 

Ale nepředbíhejme událostem.

 

Berta si najednou uvědomí, že Miki není v práci.

Jak se trochu prospal a najedl, začal se pomalu zhmotňovat. Jeho stín nejdřív zesílil, pak jeho lazurově bledá barva nabrala hutnost a nakonec zde stál Miki, živý a s červenými tvářemi chtivě vystrkoval jazyk proti větru, usmíval se a ujišťoval se o své znovunabyté kondice výskoky do vzduchu.

Jdu si zaběhat! Volal na Bertu.

A vtom jí to došlo. Jak to že nejsi v práci? Zeptala se překvapeně.

Protože mě vyhodil, mával jí Miki a s úsměvem se rozběhl po cestě do lesa.

Cože? Jak to, že o tom nic nevím! Jednou odjedu na víkend a už se za mými zády rozdávají výpovědi! Ta svině Soňa, jak to ale mohla udělat? Všechno, úplně všechno mám teď přece pod kontrolou já!

Asi to řekla nahlas, protože Sváťa jí zašeptal zlomyslně do ucha.

Všechno ne kočičko, zapomínáš na čas!

Ale jistě, vždyť doktor Votava prodloužil Mikiho den o hodinu, a tak teď je Miki o …týden napřed! Ta svině! Ještě že vím, co chystá.

 

Jak si to Berta uvědomila, už neměla na chatě žádné stání.

Rychle všichni nasedat do aut a jedeme domů! Zítra mám v práci náročný den.

Jak teď můžeš myslet na práci? Po kom ty holka jsi? Fňuká Melichárková.

Po mně, je na ní pyšný Melichárek. Smrt jedince pokrok nezastaví, jedeme!

Ale kde je náš táta? Ptají se Petr a Pavel.

Já vám to vysvětlím, nabízí se Sváťa a sedá si s nimi v autě dozadu.

Zkus to nějak citlivě, prosí ho Berta, která pokládá na zem Haničku, která po injekci na uklidnění spí.

Jak jí Berta nese, všimne si, že vedle jejích modřin se začíná promodrávat malá mapka, kterou protínají vybarvené vlásečnice jako trasy.

Mami, šeptá Melichárkové, až zítra odejdu do práce, vyfoť jí ty modřiny, ale nezapomeň na to!

Melichárková vzdychá, ale pokyvuje hlavou.

Sváťa si zatím vzadu něco šeptá s dvojčaty.

 

Pokud někoho usmrtí dva hadi tak jako vašeho tatínka…začne pomalu Sváťa.

Náš táta je mrtvej? Vyděsí se Petr s Pavlíkem.

Ano, říká Sváťa, ale nechte mě domluvit.

Dvojčata vzlykají.

Ale no tak, no tak chlapci, hladí je Sváťa po hlavě a přitom pokračuje: Pokud někoho jeden had uškrtí a zároveň ho další had uštkne…

Náš táta je uškrcenej? Ptá se Pavlík

Náš táta je uštknutej? Ptá se Petřík

Ano, pokračuje trpělivé Sváťa. Přesně tak, pokud tedy někoho jeden had uštkne a druhý had ho uškrtí, vydává se jeho duše podle staré legendy…

Takže ho už nikdy neuvidíme? Ptá se Pavlík.

Ne, neuvidíte ho tak, jak jste zvyklí chlapci, ale jeho duše bude pořád s vámi.

Takže se už nikdy nedozvíme, kam nám schoval kamioňáka?

Ne. Co je kamioňák?

Naše auto… křičí Pavlík.

Naše auto s nákladem…ječí Petřík.

Třeba ho najdete sami, utěšuje je Sváťa.

Táta řek, že ho nikdy nenajdeme!

Táta řek, že ho nikdy nenajdeme, když budeme zlobit. Třeba když budeme hodný …zkouší to Petřík.

Nebuď blbej s tím ADHD nikdy nebudeme hodný…

A ani s autismem?

Ani s autismem…

A ty bys s tím nemohl něco udělat? Někde se poptat? Ptá se Péťa Sváti.

Po tom kamioňáku se budu muset poohlédnout, pomyslí si Sváťa. Bůh ví, co v něm je. Pak se pokřižuje. Bůh má na starost jiné věci, než kamioňáky. I když … zadívá se do blankytně modrých očích Péti a řekne: Zkusím to. Ale musíte být hodní na maminku.

Maminka spí, řekne Pavlík. Takže teď na ní hodní například jsme.

A kde jsou vlastně ty hadi teď? Napadne Pavlíka.

Odvezli si je do kriminalistického ústavu

Ahááááá, aby zjistili, jestli je někdo nezhypnotizoval nebo jim nedával nějaký drogy.

Nebo nenaprogramoval, aby tátu kousli. Hm, to je zajímavý, že se hadi dají vycvičit…

Byla to nešťastná náhoda! Okřikne je zepředu Melicharka. Nevymejšlejte blbosti!

Jo, já si taky myslím, že si to táta udělal sám, že je trénoval a trénoval …

A trénoval je dobře…dodává Pavlík

Až je to natrénoval a oni se na něj vrhli a áááááááááááááá…..předvádí Péťa hadí skok.

Jsou to naši hadi, i když jsou mrtví, kdy nám je vrátěj?

Musej nám je vrátit brzy, jsou to naši hadi, dostali jsme je od táty. Babi, kdy nám vrátěj ty mrtvý hady? Chceme si je zakopat…

Nechte toho…

Ty děti snad nejsou normální, pomyslí si Melicharka a povzdechne si.

 

A co to plácal ten Sváťa o legendě? Kam odejde ta duše kousnutého a uškrceného hadem? Ne, že by mě to nějak zvlášť zajímalo, ale chtěla bych to prostě vědět. Prostě mít informace, kdo je informovaný, je napřed, to je staré známé heslo výzvědné služby. Musím se ho na to zeptat, až bude vhodná chvíle.

 

 

Sv. v Teplákovce díl 22.

 

V pondělí ráno po smrti Jirky má Melicharka zvláštní náladou, hlubokou jako tmavozelená lesní tůň a tajemnou jak šímovské krajiny.

 

Zajímalo by mě, co je to ta duše, říká Bertě, kterou to ale vůbec nezajímá. Jí chleba s myší paštikou a přemýšlí, jak zatočí v práci se Zinou.

 

Nejradši by na Zinu vlítla a zakousla jí jako myš. Nebo radši jako malýho ptáčka, tělem se jí rozlije to vzrušení, cítí, jak by Zinečka třepetela křidýlkama a z hrdélka by jí vycházelo srdceryvné pípání píp píp skříp… a pak by uslyšela poslední kopnutí jejího srdíčka a byl by klid. Ticho, klid a mír.

 

To ale udělat nemůže a dost toho lituje. Nebyla by to ta správná strategie, označili by jí za extrémistku a zavřeli na doživotí. Ukončit svůj život na svobodě se jí ale zatím nechce ani pro dobrou věc.

Melicharka mezitím uvažuje o duši.

Vem si Bertičko, že všechno je chemie, to jsem si dobře uvědomila, když jsem začala brát antidepresiva, najednou jsem byla jiná. A než jsem byla v přechodu, hodně jsem trpěla menstruační tenzí a dost se mě natrápilo i libido, moje tělo a moje duše se zmítaly…

 

Teď Melicharka Bertě předvádí vlnivými a trhavými pohyby něco na hranici geometricky ostrých schodů a uvolněných říčních vln, názorně ukazuje, jak se její tělo zmítalo pod vlivem menstruace a libida. Pak se mi narodily děti a mateřství, to není nic povznášejícího, připadala jsem si jako médium, ze kterého padaly moje vnitřnosti, které vypadaly jako váš táta. Ty jsi byla moje ledvina s tátovýma očima a Hanička jatýrko s jeho pusou.

Vzpamatuj se, já nejsem tvoje dcera! Připomene jí Berta. Nejsem žádná tvoje ledvina!

Ale jako bys byla, Bertičko, já tě tak už beru.

 

Myslím, že ta duše, která zůstane, když odejde tělo a ztratí se chemie, je nějaká energie, která tě rve pořád dopředu, něco jako radost.

Radost? Zaujme Bertu. Myslíš jako když lovíš, něco se šustne, tvoje tělo se napne, odpruží se od země a vyskočí do vzduchu, drápy se vytáhnou, zaseknou a přijde to! Joj, to mi tak chybí! Zavýskne Berta a pokračuje: … tady v tom vašem paneláku. Co kdybychom si někdy zašly spolu zalovit. Všimla jsem si, že na konečný autobusu jsou pole a louky, tam se to musí v trávě jen hemžit živými tvory.

Já s tebou Berti lovit nikam nejdu, řekne Melicharka rozhodně. Je trochu nešťastná, že její úvahy o duši odešly nesprávným směrem.

Ale jestli potřebuješ pohyb, jdi si zacvičit se Sváťou. Vždyť to máte v práci zadarmo.

Řekne trochu škodolibě.

To máš pravdu, to bych mohla zkusit. Řekne Berta a odjede do práce.

 

Je zvědavá, jak to bude v práci vypadat s Mikym. Jak to jsoucno zařídilo s tím jeho časem, když on je o týden napřed a ostatní o týden pozadu. A jak se bude tvářit Zina.

 

První, co udělá, je, že vpadne do Zininy kanceláře a zeptá se: Je tady Miky?

Zina se trochu zarazí. Co by tady dělal, vždyť…zase se zarazí a pak se jí rozleje po tváři spokojený úsměv.

Právě odchází. Ukáže ke dveřím.

Berta zahlédne jen rychlý stín jeho firemní teplákovky. Rozběhne se rychle k výtahu, ale nestačí za ním naskočit. Mikyho stín je rychlý.

Seběhne do obchodního oddělení.

Teď tady byl, právě si šel zakouřit na balkón, volá na ní Dorka.

Ale na balkóně je jen cigaretový dým.

Tak takhle to je, on tady je a zároveň není. Jen Berta dobře ví, že Miky právě stojí na chodbě na pracáku, aby se tam zaregistroval. Sama ho tam poslala.

V pátek dostal výpověď, pak byl víkend, dneska je pondělí. Má tedy 2 dny čas něco podniknout, než ostatní zjistí, co Zina provedla.

Právě má nejvyšší čas, aby doběhla do zasedačky, kde právě začíná cvičení se Sváťou.

 

Sváťa jí přivítá úsměvem, podá jí sluchátka, pustí hudbu a všichni se začnou podávat radostnému pohybu.

I Berta nakonec tomu po chvíli váhání podlehne. Ten zlomyslník Sváťa jí sice dal sluchátka s církevní hudbou, to ale netušil, jak jí Pochod Inkvizitorů rozdovádí.

V jednu chvíli si uvědomí, že se zapojila svými skoky do sestavy pokročilejších cvičenek, které metají para kotouly a salta.

V letu se jen lehce dotkne Mirky ze mzdovky, přehodí nohu přes Lenku Rychetskou z kontaktního centra a dopadne těsně vedle Lukyho z produktového. Nadechne se a vytvoří v letu zrcadlovou kompozici s Olgou Vavřínkovou. Sluneční cirkus. Nikdo si v tom zaujetí ani nevšimne, že kormidluje ocasem a zasekává se drápy do sádrokartonových stěn.

Ostatní cvičenky, které zůstávají při zemi, se lámou v pase, vlní rukama a vykopávají nohama. Najednou jí to dojde. Je to výborně vycvičená armáda! Pozítří s nimi vytáhnu na Zinu!

 

Výborný, je to výborný! Chválí Berta tým cvičenců ještě udýchaným hlasem. Pozítří si dáme den volna a uděláme si v budově tým building, bude to simulovaná strategická hra, která prověří naší soudržnost.

A jak budeme rozdělení na týmy? Ptá se Luky.

Všichni budeme jeden tým a budeme mít jen jednoho jediného nepřítele a tím bude zlo! Vykřikne Berta. Zatne ruku v pěst a vytrčí jí nad hlavu. Hurá! Zakřičí. A všichni nejdříve poněkud váhavě, ale po chvíli již nadšeně křičí po ní: Hurá, hurá, hurá! Kdo by nechtěl bojovat proti zlu a navíc za peníze v pracovní době. Takový cynik mezi nimi rozhodně nebyl.

 

Co se to zase děje? Znejistí Sváťa. Cítí, že jako kouč ztrácí svojí pozici, má pocit vůdce, kterému právě kradou jeho revoluci, chce se mu brečet.

Jaké zlo má Berta na mysli? Obává se, že to bude jiné zlo, než má na mysli on.

Musí se poradit.

 

Co je to za řev? Ptá se Zina Iny.

Nevím, půjdu to zjistit.

Pozítří bude nějaký tým building, říká Ina, naplánovala to Berta, tak teď lidi v zasedačce motivuje.

Proboha a proč u toho tak řvou? Je to povinný?

Je, říká Ina. A pro všechny. Dodává zlomyslně, když vidí, jak se Zina nespokojeně zavrtí ve své teplákovce.

Pak začne Zina trochu vzdychat.

A my máme zrovna takový práce, musíme sepsat ještě tolik výpovědí! A ona si vymyslí tým building! Jdi něco dělat Ino, ať to stihneme, a nepostávej tady.

Tý mrše se taky člověk nezavděčí, pomyslí si Ina a jde uraženě na svoje místo. Kdyby tak chtěla napsat výpověď sama sobě.

Zina netuší, že už za pár hodin by se jí nějaký ten spojenec mohl hodit a že si to teď s Inou, svojí juvenilní obdivovatelkou celkem zbytečně rozházela.

A dneska žádný oběd, nechám vám sem donést pizzu, tu si můžete sníst u stolu při práci.

I její milovaný Vašek se zašklebí.

Na mě se nezlobte, za to může Berta a ten její tým building, řekne jedovatě, ostatní asi nemají, co na práci, ale my musíme všechny výpovědi stihnout do konce měsíce, tak VY si to holt musíte nadělat.

Přehodí si kabelku z mořských řas napodobující kravskou kůži k nerozeznání přes rameno a odchází na oběd.

Do prdele! Uleví si polohlasně Vašek, snad mi vyjde ten pohovor do Komerční banky.