Sv. v Teplákovce - 10.díl
Sváťa si šel zaběhat. Řekl si, že před tím, než začne trénovat děvčata z technického oddělení, by se měl hodit trochu do kondice.
Jak běží ranním parkem, uvidí mezi větvemi tedy spíš větvičkami křoví Haničku a Michala, jak se líbají.
Připlíží se blíž, aby slyšel, co si říkají.
Hanička: Miláčku, chci ti strčit jazyk až do srdce a zůstat v něm zavěšená jazykem celý den, mohl bys mě za sebou vláčet po všech meeting roomech a open airech a já bych tam jen visela, hlavou dolů, vlasama bych zametala podlahu před tebou, držela bych se tě rukama kolem pasu …
Michal: Nech toho, strašně mě vzrušuješ.
Pak se zasměje. To bych ale nic neudělal, broučku.
Hanička: Já vím. Je mi tak smutno. Hrozně moc tě chci.
Michal: Taky tě chci.
Hoří jim tváře a lesknou se oči.
Sváťovi se to moc nelíbí, Hanička je přece vdaná! Vystřelí ze svého úkrytu, jak vyčmuchaná liška, zamává na ně a zavolá:
Zdravím!
Oba dva od sebe vyděšeně odskočí.
Proboha, kdo to byl? A viděl nás?
Ozvou se v nich výčitky a pocit provinění.A přesně to Sváťa chtěl.
Večer na sebe vezme podobu pachu z cibule a jde se v této neviditelné podobě podívat k Haně domů, aby viděl na vlastní oči rodinu, kterou se zdivočelá Hana chystá zničit svojí bezuzdnou vášní a emocionálním dychtěním.
Haničky manžel Jirka zrovna přišel z práce. Pracuje jako střední manažer v jednom penzijním fondu. Hned v obýváku ze sebe shodí oblek, odhodí kravatu a košili na postel a jen v trenýrkách a v tílku si jde sednou na bílou sedačku, která je ještě stále v igelitu, aby se neušpinila. Trochu se na ní zpocený přilepí, ale nevadí mu to.
Nemohou se s Haničkou shodnout, jestli sundají igelit ze sedačky, až bude chlapcům deset nebo patnáct let.
Jirka: Přineste mi pivo, zavolá na dvojčata Pavla a Petra, kteří se začnou okamžitě hádat a rvát před lednicí.
Sakra, řekni něco těm dětem...
Z kuchyně přicupitá Hanička s pivem.
Hana: Ani nevím, že jsi se už vrátil z práce Jiříčku. Vesele zašvitoří.
Jirka: Ty nevíš nikdy nic. Zabručí.
Spíš já jsem překvapenej, že ty ...dává důraz na slovo ty ...už jsi doma z práce. A dokonce vaříš. Řekne posměšně.
Hana: Měla jsem směnu od sedmi, a tak jsem tady dřív a hned jsem se pustila do vaření.
Jirka:Takže dneska budeme mít konečně jednou teplou večeři a ne jen pizzu. Bravo, sláva! Kluci dneska budete mít večeři!
Hana:Proč jsi takový! Víš, že jsem jinou práci nesehnala a někdy tam prostě musím zůstat do večera, když mám do desíti.
Jirka: Ale no tak, moje milá, tobě to přece vyhovuje? Co tady vlastně děláš dopoledne? Chrápeš, čumíš na televizi, slejzáš se s nějakym chlapem?!
Hana: Někdy si přispím, to je pravda.
Snaží se nenechat se vyprovokovat.
Jirka: Nevykládej! Z čeho ty můžeš bejt unavená. Uvědom si, uvědom si to dobře, že to jsem já, kdo tady platí celej tenhle cirkus. Hypotéku, auto, jídlo, hadry, děti …
Najednou se zarazí. Ty máš novou sukni?
Hana: Brala jsem pětistovku navíc za přesčasy, tak jsme si koupila sukýnku. Líbí se ti. Stála jen dvě stovky v sekáči.
Jirka: Cože?! Ty si koupíš sukni a přitom chceš po mně ,abych zaplatil tejden na horách? Děláš ze mě blázna? Jak si to představuješ? Vymrští se s mlasknutím od pohovky. A chytí Haničku pod krkem.
Takže kluci, žádný hory nebudou, maminka si koupila sukýnku...
Dvojčata začnou ječet.
Hana: Jirko, prosím, nekaž jim radost.
Hanička si v nové sukni kleká před Jiřího na kolena.
Hana: Prosím, nekaž nám radost, budu se víc snažit, napravím to, vezmu si nějakou práci navíc...
Jirka: To by se ti hodilo, abys pak nebyla vůbec doma...Co je to tady za smrad. Cejtím cibuli.
Hana:Hned vyvětrám miláčku.
Jirka:Chraň tě pán bůh! Pouštět teplo pánu bohu do oken. Kdo bude platit za topení? Viděla jsi doplatek.
Hana:Ne, neviděla.
Jirka:Tak neviděla. Pět tisíc! Teď už vím, čím to je.
Hana: Platíme nízkou zálohu?
Jirka: Ne, pořád větráš!
Hana:Co je to tady cítit?
Dvojčata Petr a Pavel: Mami v kuchyni hoří!
Hana: Ježíš, ono se to pálí ...
Hanička běží do kuchyně a hasí hořící maso.
Jirka: Jsi úplně k ničemu, k ničemu, jen utrácet! A ani uvařit neumíš!
Hanička pláče a tajně posílá Michalovi smsku: Chci umřít! Už to nevydržím.
Nakonec musí přece jenom vyvětrat. Když zavře okno, zeptá se Jirka:
Co jsi tady dělala celej den?
Hana: Byla jsem v práci, nebyla jsem tady celej den …
Jirka mávne rukou.
Jirka: Ty jsi tady dělala nějaký cibulový orgie! Pořád to tady cítím, Nasaje vzduch.
Hana: Nevím, čím to je. A zase se rozpláče.
Jirka: Ale no tak Hani, pojď ke mně. Natáhne po ní ruce a posadí si jí na klín.
Zajdeme si někam na večeři. I s klukama. Kluci, chcete. Aby vás táta pozval na pizzu, když máma spálila jídlo?
Chceme, hurá! Jásají dvojčata Petr a Pavel. Chceme!
Šahá jí na prsa jednou rukou a druhou se jí snaží vloudit do klína. Igelit mlaská.
Jirka: Jdi si vzít něco hezkýho na sebe, napapáme se a pak si večer užijeme, myško. Ať provětráš tu svojí novou sukni. Řekne blahosklonně a jako shovívavý vladař jí plácne přes zadek.
Je spokojený sám se sebou.
Jirka: Sakra, kde se tu pořád bere ten smrad z cibule?
Neví, že stojí přímo vedle Sv. V Teplákovce.