VE VILCE NA BÍLCE

Matka s otcem sedí v obývacím pokoji a popíjí pravou irskou whiskou. Trochu to nahazuje decentní a velice kultivovanou atmosféru anglické aristokracie, matka tyhle pocity miluje. Stoprocentně. Vůně whisky se mísí s pachem dřeva z nábytku a z klavíru, na který se teď zasněně dívá. Oknem se tam nenápadně vkrádá anglický venkov. Vjíždí otevřeným oknem jak katolická vojska na bílých válečných koních a už zvěstuje svíravě prohru. Otec větří jako pes, koňské zadky, kobylince, bičík a kolem potemnělého domu skrývajícího pohodlí a rozkoše na předložce u krbu se rozkládají jen dlouhé, nekonečné, zelené pláně. V nejhorším případě aspoň kvalitní cyklistické stezka. Je ještě fyzicky zdatný a bez problému ujede na kole i padesát kilometrů bez přestávky. Vlasy, které si stále pěstuje a češe, mu mladistvě povlávají ve větru. Jak hřebec. A kobylky mají pěkné zadky. Hezky nahazují hřívičky. Ne, ne, rozhodl se, že se bude věnovat rodinnému životu. Virtuálně si zauzloval chámovody a požádal svojí močovou trubku, aby vyslala do světa veselé radostné tóny pokání. Vrací se k rodině.

Chválí sám sebe, prohlíží si tu tekutinu ve skleničce a je dojatý. Vrátil se k rodině, vrátil se k stárnoucí ženě, miluje svoje děti. Chce se mu plakat.

Matce padají ohnivé hořící vlasy do čela a začíná být trochu opilá, v představách roztahuje paže jako Ariadna na Naxu a zpívá. Ty straussovské tóny. Jde o Richarda Strausse a ne o toho vídeňského valčíkáře, který víří na krásném modrém Dunaji. Antické drama dodává velikost celému podvečeru.

Jakub leží ve svém vyprázdněném pokoji na zemi a oddává se s požitkem myšlenkám na smrt. Dekadentní požitkář. Sundal si brýle a pustil si Rusalku: ... a kdo vidí lesní žínky, bez košilky, bez sukýnky, omámí ho lásky chtíč .... Myslí na smrt a na Kristýnu. Na tu katolickou útlou pánev, na tu protestantsky přísnou guvernantku, která chodí na hodiny klavíru zásadně bez kalhotek a miluje večeře v dražších restauracích. Losos zabalený ve vepřové panence. Rozhoduje se, jestli má dopít rozpitou láhev červeného vína nebo vstát a ubalit si špeka. Neví. Nechce se mu vstávat. Nero mu přátelsky olizuje uši. Nero je velký zlatý pes, velký skoro jako člověk, když si stoupne na zadní packy. V tuto chvíli jeho jediný spojenec v domě.

Matka s otcem ho opustili, dostávají se pod vlivem alkoholu do toho stádia, když ještě neměli děti, ještě chvíle a stanou se z nich snad znovu v tento podvečer milenci. Matčina pochva začíná nenápadně zpívat, vydává zvuky jako obětovaná Ariadna a začíná podléhat tomu nutkání. Tomu nutkání, které se jí zároveň trochu oškliví a zároveň jí velice přitahuje, podlehnout. Přinést oběť, oběť na oltář rodinného štěstí. Pak vstane v tom červeno rudém svetru a kvalitních nemačkavých kalhotách v temně šedých tónech tak dobře komunikujících s anglickou atmosférou prostřednictvím kvalitní anglické vlny, která ale nekouše. Vstane a chce si dolít pití. Mohl by to být vstřícný milostný pohyb. Mohl by také vstát a chytit jí za ruku a něco říct ...třeba něco jako … Jsi pořád tak krásná Pavlo. Ne, to ne, to by bylo moc, tak třeba : Naleju ti sám! A nenápadně jí přitom sáhnout na prsa s akcentem na bradavky. Nebo jí vzít kolem pasu. Nebo jí nekompromisně strčit jazyk do pusy, teď když očekává , že se jí na patře a na jazyku rozlije ostrá hebkost irské whisky, zase jí trochu zklamat, tou nechutně vlhkou sliznicí, která dovede vydávat při jídle mlaskavé zvuky, ale nakonec přesvědčit tím magickým propojením jazyku a klitorisu, který po menších dávkách alkoholu a citu tak jednoznačně funguje. Mohl by to být vstřícný milostný pohyb, kdyby matka nevstala a s lahví v ruce neřekla tu strašnou blbost : Dělám si starosti o Jakuba. V noci nikdy nespí a pořád sem za ním chodí ta coura, objevila jsem, že má v pokoji pod mapou Evropy načmáránej krví hákovej kříž. Chápeš to, Petře? Hákovej kříž! Taky bere drogy. Bůh ví, kde na ně bere peníze, v tý bance přece nemůže tolik vydělávat, ještě nás zadluží, přijde exekutor … Začíná rozvíjet ten katastrofický scénář, rozhlíží se po starožitném nábytku, loučí se pohledem s perským kobercem a broušenou miskou na oříšky, dělá si o syna starosti.Ten zasranej oidipák!

Rozčílí se otec. Chtěl se obětovat, chtěl se polepšit, vzdával se v představách všech těch naběhlých klitorisů, rozevřených pochev a obdivných pohledů očí, které by sténaly : Nikdo mi to neudělá tak jako ty, Petře ! Ale není to jen o sexu, vstupuje realistická chvála osobnosti, obdiv intelektu, ty jsi i jinak výjimečný. Ten tvůj ostrovtip, vždycky se s tebou tak nasměju... a vůbec strašně se mi líbí, jak jsi zorientovaný na kapitálovém trhu... inteligence je na chlapovi stejně nejvíc sexy. I když samozřejmě nevzdávám se ani tvého na kole pěkně vyježděného zadku. Roztomilý smích. Kurva, spratek, i teď ho budeme řešit! zatímco on se všeho ušlechtile vzdal, zatímco on si utáhl penis a zašrouboval chámovody, pro koho? Pro sebe? Ne pro rodinu! Bude si spratek píchat čubky, který si vodí do jeho domu, za jeho peníze, bude si vykuřovat a pochlastávat, poslouchat tu zasranou vážnou hudbu na jeho gramofonu, válet se v posteli, ve který ho zplodili, ujídat ze společnýho hrnce, vylizovat jeho talíře a ještě jí poštvávat proti němu: Nepřemlouvej ho, mami, a neponižuj se, on s náma do Opery stejně nepude, taky co by tam dělal. Není tam kde zaparkovat kolo...A ten pošklebek. Intelektuální a neduživý. Je to jeho jediný syn. Horské kolo, které mu koupil k narozeninám nechal válet v předsíni a jen jednou na něm znechuceně projel po oboře. Pak už si ho ani nevšiml, takže ho musel prodat. Bude s nim srát i teď, teď když se chystal na ten očistný manželský akt. Zatouží silně po násilí.

Vždycky ho to tak rozrajcuje prohrabat mu odpadkové koše, přečíst si jeho deník, promnout pomačkaný spodní kalhotky tý jeho coury naházený v pračce. Nemůže odolat. Ale nemůže jí to takhle říct, musí se projevit jako vážný spojenec, jako starostlivý otec. Tak taky vstane a řekne: Dám to do pořádku, Pavlo, neboj se. Musí nás respektovat. Pojď, půjdeme se podívat, co teď dělá, půjdeme ho jen tak přátelsky navštívit, zkontrolovat, jestli se učí, dohlédnout na něj, abys měla klid a přesvědčila se, že je v pořádku. Jsme přece jeho rodiče. Říká a starostlivě si bere s sebou rozpitou láhev. V duchu se ďábelsky směje, co asi dělá? Svíjí se smíchy při představě, že sedí za stolem, má rozsvícenou lampu a soustředěně má ponořenou hlavu do Římského vlivu na germánské kmeny v Tautenberském lese? To určitě!

Mám klíč od jeho pokoje, kdyby se bránil.dodává pyšně. A spokojeně ho promne v kapse. Jak prozíravé, dá se předpokládat, že bude zamčený. Matka neví, přece jenom ještě váhá, ale nakonec ta mateřská láska jí přemůže. Má o něj starost.

A tak stoupají do schodů jako inkviziční průvod, matka jde první hnaná obavou rychle vybíhá schody jako hbitá srnka, otec rozvážně za ní s nedopitou lahví. Bere za kliku. Ale je zamčeno, klepe, ale nic se neděje, jen přes dveře sténá rusalka. Snad si něco neudělal. volá matka.

Jakube, Jakube, co je s tebou, otevři nám! Otec ale chladnokrevně vyndává z kapsy prakticky klíč a otvírá dveře. Vstupuje jak inkviziční gestapo.

Co to má znamenat? Zakřičí matka v tom červeno rudém svetru a kalhoty se jí děsem pomačkají, pravá anglická vlna se srazí jak vypraná v horké vodě, jak jí zahoří stehna zděšením.

Jakub leží na zemi nahý, bože je úplně nahý. Nebo přece jen ne úplně. Má něco na bedrech, vypadá to jako průhledné spodní prádlo. Vypadá to jako trenýrky ušité z igelitu, ne není to igelit, ten je vláčný, je to sklo. Bože, nosí skleněné spodní prádlo! Vyjekne matka.

Co je? Ptá se Jakub a pokouší se vstát, ale tuhé trenýrky mu v tom brání. Silné průhledné sklo obepíná jeho boky, mučí jeho penis, který se právě připravoval k erekci a za tklivé árie si to chtěl rozdat s nekompromisním materiálem. Zdá se, že ho vytrhli z kulturně erotické extáze, právě sundával rusalce spodní kalhotky, právě se její útlé bohy a jeho ruce nořily do chladného jezera, právě když se otočil klíč v zámku. Jak se snaží vstát a uvědomuje si přitom potupnou průhlednost materiálu, který sice cudně ale přesto nedostatečně kryje jeho chlapecké genitálie, řeže si o skleněnou pomyslnou gumu břichu, rozdírá si o nohavičky stehna.. Matka a otec stojí nad ním a matka kvílí, pláče, naříká : Zbláznil se, podívej se Petře, on se úplně zbláznil, musíme zavolat záchranku.

A Jakubovi, jak se bezmocně opírá o lokty, se sklo stále více zařezává do břicha. Začíná krvácet, drobné tenké potůčky červeno rudé krve v barvě matčina svetru tečou pod nádherným průsvitným sklem jako stopy zraněného zvířete, které prchá před šelmou po ledu.

Sundej to! Říká přísně otec a dává si na posilněnou skleněnou láhev k ústům. Cítí to sklo, jak mu drnčí o zuby. Neřest vždycky přichází skrz sklo. Sundej to, dělej ! Nebudeš se tady před náma válet nahej. Mám ti pomoz?

Tak dobře dobře, ale nechtěli byste odejít? Prosí Jakub. Je to tak ponižující situace, napůl leží, napůl sedí, krvácí, penis je ale stále dobře viditelný. Jen krev na něm vytváří orgastické, organické a anorganické téměř secesní dekory.

Snad se nestydíš přede mnou a před tatínkem! Křičí Pavla.

Ale měl bys, měl by ses stydět ! Poučuje otec.

Nemůžu se na to dívat, řekne matka rázně, skloní se nad synem a jako když byl malé dítě, rázně mu stáhne z nohou ty skleněné spoďárky. Jako u paní doktroky. Tak dělej, ukaž zadeček, Jakoubku, píchneme ti injekcičku, ale nebude to bolet, snad by ses nestyděl, takovejch chlapečků jako jsi ty, jsme já a sestřička už sme viděly, směje se paní doktorka. A nestahuj zadeček, když ho budeš stahovat, zabolí to, pěkně se uvolni! A vesele ho pleskne. Tak a je to, můžes se oblíknout.

Ale Jakub nemůže.

Oblíkni se ! Řve otec, oblíkni se a pak si to hned vyřídíme.

Naštěstí se obrátí, protože zaregistruje na stole drogy. Jakub toho využije a natáhne si kalhoty, fuj, to nejhorší má snad za sebou. Né nemá, matka vyhrabala v lékárničce kysličník a vatu a snaží se ho donutit, aby si ty kalhoty zase sundal a chce ho vydezinfikovat, chvíli se perou.

Udělám si to sám...dej mi to, vydezinfikuju si to, až odejdete.

Takže drogy! Rozkurážil se otec a rozhrabává ten poslední zbytek na poslední špek. Nepřeháníš to!?

My sme taky s mámou kouřili sem tam marihuanu, sem tam, zdůrazňuje! Na večírcích, na mejdanech, poslouchali sme ale u toho Boba Dylana, nezávislou americkou scénu, underground, mělo to nějaký význam, byl v tom protest, nesouhlas s konzumní společností, boj proti totalitě, ale ty se prokuřuješ k nějakejm podivnejm sexuálním praktikám, zatemňuješ si mozek, plýtváš svojí inteligencí....Otec se řečnicky rozjel, rád se poslouchal a zdálo se mu, že se projev daří.... když řekl to o plýtvání inteligencí, rozohnil se ještě víc, synova inteligence je vlastně i jeho, je to otisk jeho DNA, je to jeho majeteček...a on to tady takhle promarňuje. Nevděčník. Už se smířil s tím, že nebude inženýr, ale aspoň tajně doufal, že z něj bude nějakej ten kriplomagistr, co vystuduje nějakej ten neexaktní zbytečnej a neužitečnej kriploobor na fildě! Jeho naděje na synův vysokoškolský titul se teď ale hroutí. Požitkářskej flákač. To je ta výchova, ta ženská změkčilost, ta překultivovaná hysterizující patetičnost v teatrálních gestech ty řecký kurvy Marii Callas. Tý černý kočky s velkou pusou, která hází očima po chlapech a kroutí se s tou nejerotičtější touhou schovanou jako hříšné libido pod zhýralým pláštěm vášnivých skřeků sofistikovaných ospravedlňující etablovanou kultivovaností klasické hudby a její nejpovrchnější podoby opery. Hnus. To je ta tvoje výchova, Pavlo, chce se mu říct, ale pak se ovládne, ne dnes ne, dnes je jeho spojenkyně, spojenkyně na jeho straně. Nebude na ní útočit, obrátí se s jistou morální převahou na syna stále ležícího na zemi. Pořezaná třísla začínají pálit.

Pavla se začíná hroutit. Trochu se svíjí jako v porodních bolestech, drží se za břicho, znovu jí to bolí, ten pocit, jak ho vystřelila z pochvy do vesmíru jako kosmickou raketu. A teď tohle, to zklamání. Skončila kvůli němu svůj téměř platonický vztah s doktorem Šiškou. Skoro platonický něžný vztah, ty vzdechy po kavárnách a jeho kultivovaný baryton, ty orgastické křeče propojující jí s vesmírem v přírodě na zádech uprostřed panenského prvotního lesa nedaleko od benešovské silnice nebo na potemnělém parkovišti za Delvitou v jeho nové mazdě. Ty nekonečné rozhovory o klasické ruské literatuře, to pochopení a všeobjímající láska, cit, soucit, uznání. To všechno opustila kvůli němu, aby byli zase rodina, aby zase spokojeně a šťastně usedali k vánočnímu slavnostně prostřenému stolu a zapichovali vidličku do kapra, nořili lžíce do bramborového salátu , rozverně si stříkali šťávu z citronu do očí na počest zrození mesiáše a rozverně se u toho smáli. To všechno opustila a vyměnila za malá nedorozumění s chlapem s lahví a teď jí překazil i ty útěšné pohyby pánve, které je aspoň na chvíli spojují. Bože, čím jsem si to zasloužila, co jsem komu provedla? Volá a vztahuje ruce k nebi jako by čekala, že jí z rozsvíceného lustru proproudí přes konečky prstů až do srdce nějaká osvobozující odpověď.

Pak se ale vrátí do reality a tvrdě řekne: Pošleme tě na detox. Tohle prostě už nebudeme trpět.

A slzy se jí málem proderou do očí, taková oběť, taková láska a on se tady ukájí v nějakém skleněném monstru. Vzpomene si na to, jak ho přebalovala, jak mu mazal dětským krémem nožičky a zadeček a ty místa, která mu teď dospělému synovi krvácí. Ta zakrvácená třísla, to pořezané bříško. Přece jenom je jen matka. Malá, nešťastná, přecitlivělá matka. Je jenom žena, nešťastná, opuštěná, nepochopená, nemilovaná, nedoceněná žena. Začne přece jenom plakat, je toho na ní moc.

Vidíš, jak trápíš mámu, řekne otec ochranitelsky. Není ti jí líto? Podívej se na ní, jak pláče.

Nade mnou takhle nikdy neplakala, pomyslí si. křivda mu trochu sevře srdce, to jen ten božskej spratek v ní vyvolává takový emoce a žárlivost mu sevře prsty v pěst. Mám ho zbít? Bylo by to mužné gesto. Ukázal bych fyzickou sílu a převahu, ale asi by mě to od Pavly vzdálilo, ženy nerozumí praktickému významu násilí. Zase ruku povolí. Nakonec je to můj syn, přece ho nebudu mlátit. To se radši porvu s chlapama v hospodě. A zase ho okouzlí ta jeho velkodušnost.

Ukliď si to tady, ty prase. Ten bordel po sobě. A vytři tu krev, ještě nám sem zaneseš nějakou infekci.

A už jí táhne pryč. Je to ten nejlepší okamžik, je teď celá rozněžnělá, vlhká, opíchám si jí, ty Oidipe, vypálím ti oči i rybník. Táhne jí pryč a zavírá dveře. Nádherná scéna, krásně ho rozrajcovala, teď jí bude utěšovat. Bude jí možná i hladit a ona se na něj bude dívat těma uplakanýma očima a říkat, všechno mě to tak zraňuje,. Petře. Ještě že tě mám. Bude opouštět doktora Šišku a jeho kecy o vesmíru, bude pokorná a vděčná za to, že má vedle sebe přítele, se kterým může dožít v klidu a jistotě svůj život. Přece jenom je si vědomá přes svojí vadnoucí krásu odkvétající růže vonící opojně do večerní zahrady svých povadajících prsou a tváří, té vysychající vagíny, která spíš vrže než klouže, tedy když je na sebe hodně přísná a připustí si to, jinak se cítí stále vášnivá a hodná lásky, stále jí okouzluje nezávazný osvobozující sex šedesátých a sedmdesátých let, stále je moderní a přitažlivá, ale přesto, přesto ráda nachází ochranu v tom dlouholetém příteli. Dopijeme tu whisky. Pak už se jen vilkou rozléhají ozvěny kopulačních pohybů jako kopyt divokých koňů přes nekonečné mongolské pláně. Ta asijská nespoutanost. Ta sexuální prapodstata jako když se páří celé stádo mongolských koní v mongolské stepy. Dva prostory rozdělené jen divokostí, nebe a písek, kopyta kopyta, pojď do mě tvrdě, Petře.

A co to opuštěné dítě? Rodiče se v přízemí dostávají do stádia, kdy s ním ještě nesouviseli. Jeho jediný spojenec je pes. Něžně ho olizuje a strká mu hlavu mezi stehna, au to bolí. Opustíme ten dům, tu vilku na Bílce, říká si Jakub a nasedne na Nera. Cítí hebkost jeho chlupů i přes kalhoty, cítí jak hebce utěšuje svojí srstí jeho krvácející rány jako stigmata skleněných trenýrek. Chvíli na něm jezdí jako na koni po pokoji a pak se Nero vznese a odlétá s ním oknem do potemnělé schopenauerovské krajiny. Nebe je modře modré, temně vášnivé, hutné a pulzující. Jakub cítí jak Nerovi tluče srdce, jak mu vlají v osudovém větru uši i ocas. Pes a syn, dva spojenci, opouští společně domov.

Letí pryč.