Po smrti nejlepšího kamaráda ho nic nebavilo, sice pořád chodil na nějaký večírky, to jo, ale všude slyšel ty tajemné a vrzající pohyby dřeva, všude slyšel ty zvuky přítelova těla. Ruce a nohy jako kleště, žaludek,střeva rytmické žestě… smutné úsměvy, omluvné pohledy, zavřené dveře. Nedokázal se z toho probudit...

Andělku moc nebavilo poslouchat ty jeho fantasmagorický příběhy, ty jeho schízy, ale nevěděla, jak se ho zbavit, byl to kamarád jejího přítele, a tak ho trpělivě poslouchala.Ale ve skutečnosti si chtěla povídat se Zuzkou o smrti a o kabale! Ah,jo! Vždycky jí připadal trochu na hlavu.

„Nech toho, „ řekla mu Andělka . Ty jeho příběhy, byly tak ujetý. „Už žádný řeči o Ivanovi.

Ale Kuba si jí nevšímal, dál jí vyprávěl, ať chtěla nebo nechtěla a Andělka věděla, že se jí o tom bude dneska v noci stejně zdát.

„Jednou jsme šli s Ivanem na lov, ale neměli jsme žádné zbraně, bylo to zvláštní, ale nepřekvapovalo mě to, s ním to bylo všechno tak zvláštní.

A tak jsme se potichu plížili po břehu rybníka a tam jsme najednou uviděli labutě. Jako ptáci byly krásné, měly štíhlé dlouhé krky a mávaly křídly,ale když vylezly z vody, získaly lidskou podobu a byly vysoké a tenké a měly nehezké obličeje. Ale nejvíc mě přitahovaly jejich tenké krky, tak tenký krček jsem ještě nikdy neviděl. Chtěl jsem si sáhnout, chtěl jsem jí stisknout a stisknul jsem. Neplakala a nebránila se, ale dívala se vyděšeně a hladila si krk. Pak skočila do vody a odplavala. Najednou jsem ze sebe dostal strach.

Ivan dvě z nich chytil a ani ty se nebránily. Ty dlouhé krky, úzké oči a snad i trochu černá chodidla a bílá kůže, to zneklidňovalo.Měly oteklý vydulý obličeje a úplně prázdný výraz v očích a prostě nic nechápaly…

Ivan je různě ohýbal a kroutil jim rukama a nohama a hlavou a uváděl je do zvláštních rytmů a pohybů a nakonec to všechno stejně připomínalo vodu. Dívky se tvářily vyděšeně a rozpačitě,ale všechno si nechaly líbit. Ale pak ho to přestalo bavit a promluvil na ně, promluvil na ně nějakou jednoduchou řečí, které jsem moc nerozuměl.

Zeptal se mě :“ Chceš jim také něco udělat?“ Ne, byl jsem v rozpacích, nechtěl jsem. Ale chtěl jsem se dívat, chtěl jsem je pozorovat. Tak jsme si sedli na zem do trávy a Ivan jim řekl, aby ta jedna svlékla tu druhou. A řekl jí : „ Svlíkni jí a my se budeme dívat.“ Měly šaty, jedna měla bílé šaty jako labutí peří a ta druhá měla červenožluté šaty jako ptačí zobák. Ta se víc styděla, a tak Ivan řekl té Bílé, „ Svlékni tu Červenou“ A ona to nerada udělala, ale udělala. Měla černé prádlo, dalo se čekat, že bude mít černé prádlo, byla to přece labuť. „Svlékni jí i to prádlo…“ řekl jí Ivan. Ale jí se do toho moc nechtělo. „Svlékni jí to,“ řekl Ivan „Nebo nic nedostaneš,“ a bylo vidět,že ho to baví, nedělal to poprvé. Já jsem z toho byl…“

Kuba se zarazil a podíval se na Andělku: „Styděl jsi se?“ zeptala se Andělka, začalo jí to zajímat. „Ano, styděl jsem se, měl jsem pocit provinění,ale taky se mi to moc líbilo a myslel jsem trochu na tebe,ale ne moc…“ A Andělka si povzdechla.Nechtěla ho poslouchat,ale nemohla odejít, někdo zavřel dveře a omylem je zamknul, slyšela,jak se otočil klíč v zámku.

A tak jí ta Bílá sundala černé prádlo, až tam stála nahá. A tak tam stály, jedna nahá a druhá oblečená a čekaly ,co bude dál. Trochu se bály, ale pak se začaly usmívat, jako by si na něco vzpomněly,jako by jim Ivan zase řekl :“Nic nedostaneš, když to neuděláš…“ Přestože to neřekl.

„A byla hezká?“ zeptala se Andělka.

“Nebyla hezká,“ řekl Kuba „ A právě to bylo vzrušující, jak nebyla hezká, jak byla bezbranná v tom ,jak nebyla hezká…měla malý strašně bílý prsa a černý bradavky a divný kosti. Věděla to a styděla se, strašně se styděla.“

A pak jí Ivan řekl, tý Červený, „sedni si, sedni a roztáhni nohy…“ A tak si sedla a roztáhla nohy a …

„A ?“ zeptala se Andělka

„A on jí řekl, roztáhni nohy ještě víc, roztáhni je nejvíc ,jak můžeš,ať do tebe vidíme…“

A ta Bílá se otočila, nechtěla se na to dívat, ale Ivan jí napomenul, a tak musela.A Ivan jí řekl : „Neboj se na tebe taky dojde… “

„Ah,“ řekla Andělka :“Je to hrozný, je to hrozný, ale hrozně mě to vzrušuje…“

a vyhrnula si sukni a dala si ruku do kalhotek. „Nemůžu to vydržet, promiň, nechtěla jsem to poslouchat, ale teď musím …“

„A co bylo dál?“

Roztáhla nohy,jak nejvíc mohla, byla uvnitř tak červená a kupodivu vlhká a Ivan řekl té Bílé:

„ A teď ty, strč do ní prst“ A ona poslechla a strčila do ní svůj dlouhý prst…

„Jak?“ řekla Andělka „Jak to ta holka udělala?“

„Chceš to vědět?“ zeptal se jí Kuba

„Chci, teda nevím, asi chci…“ řekla Andělka

„Neboj se,“ řekl jí Kuba :“ Je to jen hra, nebude to bolet a nemusíš to dělat, když nechceš. “

„Já vím,“ řekla Andělka „Ale asi chci…“ A sundala si kalhotky a vyhrnula si sukni a sedla si na zem a roztáhla nohy a …

„Chceš,abych ti to ukázal?“ zeptal se jí Kuba

„Ano, chci to ale jenom jako… jenom na krajíček,“ řekla Andělka

A byla uvnitř kupodivu vlhká a samozřejmě červená.

„ Tak jo,“ řekl Kuba „neboj se nebudu ti to dělat doopravdy, jenom ti to

ukážu …“ a strčil jí do pochvy, do rozevřené pochvy svůj dlouhý prst.

„ Takhle to bylo?“ zeptala se Andělka. A trochu se nazvedla v bocích.

„ Takhle,“ řekl Kuba „ale nebylo to tak krásné jako teď s tebou…“

„Ne, ne…“řekla Andělka, „to nejde…“

„ Je to jen příběh,“ řekl jí Kuba a naklonil se k ní, ale ona uhnula.

„Ne, ne,“ řekla Andělka „Vrať se do toho příběhu,prosím…“

„ Jasně,“ řekl Kuba:“ Už se tam vracím…“ Ale přitom v ní pořád pohyboval prstem a Andělka se tomu nebránila.

“ Tak, co bylo dál?“ zeptala se rychle.

„Pak jí řekl, aby do ní strčila jazyk…“

„Opravdu?“ zeptala se Andělka, „ Opravdu to tak bylo a nevymýšlíš si?“

„Ne,“ řekl Kuba a strčil do Andělky svůj jazyk „Tak to přesně bylo…“

„A co jsi dělal ty?“ Zeptala se.

„Díval jsem se a vzrušovalo mě to, ale nedělal jsem nic“

„Opravdu? A teď?“ zeptala se Andělka

„ Ted mě to taky vzrušuje. A víc,“ usmál se.

„ Jak víc?“ zeptala se Andělka

„ Tak moc, že jsem na ten příběh zapomněl…“

„Ne,“ vykřikla Andělka : „ To nejde…“

„ Vím, že to nejde…“ řekl Kuba a přestal jí to dělat.

„ Ah, „řekla Andělka, „ Škoda,…škoda, že to víš “ pomyslela si a stáhla sukni a dala nohy zase k sobě,ale nechala si tam ruku :

„Nejde to…“

„ A co bylo dál? Co bylo dál v tom příběhu? Co dělal Ivan? Dělal něco?“

„No, něco dělal…“ řekl Kuba

„ Překvapuje mě to,“ řekla Andělka „Překvapuje mě ,že to dělal, že to mohl dělat, vždyť je to vlastně hrozný…“

„Myslíš ,že je hrozný někoho ovládat, že je to děsně sadistický a tak?“ zeptal se Kuba

„Ano, myslím“, řekla Andělka

„Ale vždyť to byly husy,“ řekl Kuba „a nechaly si to líbit .“

„Právě to mě děsí.“ Řekla Andělka.

„No, možná se mu líbí někoho ovládat…“ řekl Kuba a pokračoval v příběhu.

Pak si Ivan taky sundal kalhoty a měl velkou erekci

„Jak velkou erekci?“ Zeptala se Andělka. “ Větší než se mnou?“

„ To nevím, to víš ty…“

„Ukaž mi, jakou měl erekci,“ zaprosila Andělka, „Poznám, jestli jí měl větší než se mnou.“

„Ne,“ řekl Kuba, „to nechci“

„Musíš, vyprávíš příběh, vypravěč vždycky musí ukázat svojí erekci…“

„Musíš,“ řekla pak ještě a olízla si rty.“ Já se budu dívat…“

„ Ne, nechci,abys mi říkala,co mám dělat. “ řekl Kuba „ Chceš mě ovládat a to nechci “

„ Ne, ne, prosím, neboj se, nechci tě ovládat, “ řekla Andělka : “ Jen už si prosím tě sundej kalhoty …“

A tak si Kuba sundal kalhoty, pomalu,opatrně, aby nějak neporušil svojí erekci. A když si je sundal, Andělka vykřikla:

„Ah, měl s tou husou větší erekci než se mnou!… Nemůžu se na to dívat, žárlím!“

„Ale můžeš vstoupit do toho příběhu,“ navrhnul jí Kuba, „ Nemusíš, ale můžeš, jestli chceš…“

„Chci, moc chci, ale nemůžu,“ řekla Andělka. „ A pak nevím, co v tom příběhu bylo dál“ řekla ,aby to zamluvila

„Aha,“ řekl Kuba,“ To je pravda ,to nevíš.“

Pak Ivan tu Červenou položil na záda. A ta Bílá a já jsme se na ně dívali. Ta Bílá, protože musela a já protože jsem chtěl.

Položil jí na záda a pak si na ní lehnul, ale ona se ani nepohnula. Byla bezvládná a naprosto bez vůle a dělala jen to,co chtěl…

„Ano,“ řekla Andělka „Rozumím tomu…“

„A pak do ní zasunul penis, ale jen na krajíček, chtěl, aby ho chtěla, aby se pohnula…“

„A ona?“

„Ona se nepohnula, jen ležela a dívala se do nebe a čekala a nehýbala se. .. “

„A?“ zeptala se Andělka „ Jako, když nefouká vítr a stojí voda?“

„Asi tak nějak,“ řekl Kuba „Jak to víš?

„ Znám ten příběh,“ řekla trochu smutně Andělka :“ A co bylo dál?“

Ivan chtěl,aby se rozplakala, aby zakřičela, aby zavzdychla, aby ho chtěla,ale ona jen ležela a dívala se do nebe, jak po obloze jdou bílé mraky a jak svítí slunce a usmívala se … Nebavilo ho to, a tak té Bílé , které sliboval, že na ní taky dojde, strčil prst mezi zuby, roztáhnul jí pusu a zasunul jí tam svůj penis a ..

„A ?“ Zeptala se Andělka

„Jeho penis se tam určitě setkal s jejím jazykem, o tom není pochyb,ale neviděl jsem to.“

Pak Ivan vyndal z kapsy kus chleba, nalámal ho na kousky a krmil je, tu Červenou i tu Bílou, obě zobaly a Ivan je hladil po vlasech…

„Tak proto měl vždycky v kapse krajíc chleba , to mě nenapadlo,“ řekla Andělka zamyšleně

A pak jí to najednou došlo:

„ Ale ty holky to dělaly proto, že měly hlad! Proto ho poslouchaly…“

„Ano proto…“

„ Ale já jsem neměla hlad a stejně jsem poslouchala a líbilo se mi to….“ řekla Andělka a držela v ruce svoje vlhký kalhotky a nějak jí to leželo v hlavě.

„Ale co dělal Ivan u té Bílé v puse?“ zeptal se Kuba Andělky : „Posluchač musí vypravěči ty děje, které zůstávají skryté a nevyslovitelné, ukázat. To je starý literární zákon…“

„Znám ten zákon,“ usmála se Andělka a klekla si, naklonila se ke Kubovi a zrovna , když se chystala dát si do pusy jeho penis a ukázat mu ty skryté literární děje, někdo otočil v zámku klíčem a dveře se otevřely a…

Vstoupil Ivan. A zdálo se, že není mrtvý. Proběhlo to rychle, ale oba vyskočili a Kuba se otočil k Ivanovi zády a vytáhnul si kalhoty a Andělka si stáhla sukni. Ale pořád držela v ruce kalhotky. Ivan jí je vzal, a když zjistil, že jsou vlhké, spokojeně se usmál.

„Jak se ti líbila ta hra miláčku, vypadá to, že se ti líbila…“ zeptal se Andělky a trochu samolibě se usmál.

„Cože?“ Zeptala se Andělka

„Vymyslel jsem to celý pro tebe, lásko…To nebyl Kubův příběh, ale můj. Víš, musel jsem tě zamknout, musel jsem tě přece zamknout, jinak bys utekla, znáš se, vždycky se zasekneš a utečeš, vždycky, když už to vypadá, že to přijde…ale vidím, že jsem tě konečně vzrušil,“ řekl a chtěl jí sáhnout pod sukni, ale Andělka uhnula…

„To jsi vymyslel ty?“

„ Jasně, Andělko, mám tě rád, “ řekl jí Ivan „ Přece víš, jak moc tě mám rád a jak moc tě chci, ale ty se nikdy pořádně nevzrušíš, pořád myslíš na Ježíše na kříži a na mámu a na tátu a na pumové atentáty a na to, že tě málo miluju a … chtěl jsem ti pomoct, chtěl jsem ,aby ses uvolnila a rozjela a abys z toho něco měla, aby se ti to líbilo,aby ses zbavila těch posranejch zábran, prostě byla to jen taková hra, miláčku,taková hra pro tebe, přece se nezlobíš?“

„ Ne, nezlobím , “ řekla Andělka „ Mně se to opravdu líbilo …“ A podívala se na Kubu a Ivan najednou zaváhal a znejistěl a zeptal se:

„ A co jste tady vlastně spolu dělali? “

„ No nic,“ pokrčil Kuba rameny „Byli jsme s Andělkou v tom tvém příběhu, bylo to hezký, byl to vzrušující příběh, zábavná hra. Chtěl sis hrát, ne? Tak jsme si hráli…!

„ Ale co se tady vlastně stalo? Ten příběh znám, ale co se tady dělo doopravdy?“ zeptal se Ivan a hlas se mu nějak zlomil.

„Jak doopravdy?“ zeptala se Andělka „Doopravdy jsem se konečně vzrušila, měla jsem úplně mokrý kalhotky, vždyť je držíš v ruce a sám to přece vidíš. “

Ale Ivan řekl : „ Já chci ale vědět všechno od začátku až do konce, chci slyšet všechny podrobnostmi! Chci vědět, jak to doopravdy bylo! A žádný lži.“

„Ne,“ řekla Andělka

„Ne,“ řekl Kuba. „Jedině ,že bys nás poprosil…“ A vyndal z kapsy kus chleba.

„ Jsem přece tvůj kámoš, Ivane, „ Dodal pak smířlivě.

„ Pojď, budeme si hrát.“ A strčil mu kousek chleba do pusy.

A Ivan to pořád nechápal a vypadal překvapeně.

„Ale Ivánku, přece nebudeš vyvádět, chtěl jsi to tak, ne? Podívej se, já jsem se opravdu vzrušila,“ řekla Andělka a vyhrnula si sukni, aby mu ukázala vlhká stehna „ Rozjela jsem se, vykašlala jsem se na city a na zábrany a na pocity viny a na Ježíše na kříži a na děti v Etiopii, a kdybys nepřišel, tak bych se asi fakt udělala. Bylo to moc krásný, opravdu, prostě to nejlepší, co pro mě kdy kdo udělal, moc ti děkuju. Jsem tvoje dívka a Kuba je tvůj nejlepší kámoš, tak je to přece všechno v pořádku.“

A Ivan tam stál a vypadal, že začne vyvádět, zuřit anebo brečet.

„Budeme se na něj dívat, jak brečí?“ zeptala se Andělka Kuby :“Vzrušuje tě to?“

„Ne, ani, ne ,“ řekl Kuba. „ Nechci se dívat, je to můj přítel. Je to hnusný dívat se na něj, jak je bezbranný a bezmocný a nic nechápe… “

„Tak pomalu půjdeme ? „ Zeptala se Andělka :“Taky mě to zrovna nevzrušuje.“

A Ivan tam stál a v ruce držel Andělčiny vlhké kalhotky a začal brečet, slzy mu padaly na Andělčiny kalhotky, až byly úplně mokré.Nakonec byly tak strašně mokré, jak si to vždycky přál.

Nakonec se mu to povedlo.

A tak Andělka a Kuba šli pryč. Šli polní cestou a kolem vody a vodní hladina byla klidná a tichá a voda stála jako když nefouká vítr a čekala. A jak začal přicházet podvečer, všude bylo ticho a klid a Kuba s Andělkou taky mlčeli a u rybníka si sedli do trávy a dívali se ,jak zapadá slunce a jak po nebi lítaji ptáci a Andělka pak řekla:

„Je mi z toho nějak divně. Divně a smutno.“

„Já vím, „ řekl Kuba „Mě taky.“

„ Ale co budeme dělat?“ zeptala se

„ No, já nevím, ale jestli chceš, budeme tady jen tak romanticky sedět a dívat se do nebe, jak po obloze lítaji ptáci a jak zapadá slunce…“

„Jo, to bych chtěla,“ řekla Andělka „Jé, podívej se, tamhle plavou labutě“ a ukázala na rybník.

A labutě k nim připlavaly a Kuba vyndal z kapsy chleba, nalámal ho na kousky a pak je s Andělkou krmili a labutě k nim natahovaly krky,až jedna z nich chtěla vylézt z vody a Andělka se lekla a vykřikla, ale Kuba jí uklidnil:

„Neblázni, tohle není žádný příběh, tohle je skutečnost…“ A měl pravdu, labuť vylezla z vody na břeh a protáhla si svůj dlouhý štíhlý krk, zamávala bílými křídly a sebrala ze země chleba.

„No, jo “ řekla Andělka „Ale já jsem teď skutečně trochu rozechvělá, ne rozechvělá, jsem vzrušená, jsem doopravdy vzrušená a nerozumím tomu…“

„No, já mám taky trochu erekci, ale nemůžu ti jí ukázat, i když bych chtěl, teď to nějak nejde….“

„Ne, ne, já vím, teď to skutečně nejde.“

A tak krmili labutě, slunce zapadalo a krajina se ukládala do tmy a byl to opravdu romantický večer.