JEMNOST PŘEPADÁVÁ V KRUTOST

Vernisáž

Píču sem prodala za tisícku romce, co postává na rohu má ted dvě kundy a vydělá s nima víc peněz, dobrej obchod, od tý doby mám místo kundy fritézu a jsem pořádně rozjetá, prodávám se s ní na vánočních trzích, musim si ale dávat pozor, aby mi z ní nevytek volej na zem, vždycky někdo přijde a smí si v ní ufritovat páreček. Nádherná práce, skoro poslání.

tohle sem vyprávěla na vernisáži křehkejm intelektuálům, který si do tý doby vyprávěli o lehkých závanech větru do křehkých listů stromů, které se sklání jemně, neskutečně jemně nad vodní hladinou zlehka poprášenou světlem a tepem srdce ukrytého v řece jak na dně moře, bylo to tak jemný, že se skoro prášilo, neudržela sem to v plicích, musela jsem začít kašlat a vykašlala sem ze sebe vtipnou historku o tom, jak sem prodala svojí píču. Ve skutečnosti jsem prodala mozek, jsem tak rozjetá, že bych dokázala rozjezdit na bruslích led na rybníku lehce za pár hodin a to bruslit ani neumim.

O polední pauze si jdu svoje citový potřeby uspokojit do obchoďáku, hladim sametový bundičky a plyšový kabáty a osahávám pánský prádlo, slipy a trenýrky a sahám na ty švy, jak sou s nima sešitý poklopce a představuju si ty ptáky v nich, jak sou asi veliký a jak tam splihle ležej anebo zase pěkně stojej, jak se v nich nafukujou a zpevňujou koule, jak v nich bude chodit zvrhlej pojišťovací agent, bude je mít podvázaný ,aby se neudělal pokaždý ,když uzavře dobrej obchod a vydělá slušnou provizi. Je to můj sen, kterej se mi možná jednou splní, jít tam s vysokym dvoumetrovym chlapem, kterej byl v kriminále, měl rychlý káry a nosil kvér a ted má prostřelený záda a jen jednu ledvinu. Ten sen se mi možná splní a ukáže mi svojí vytetovanou mechanickou ruku na tý opravdový ruce, chtěla bych mu koupit opravdovou mechanickou ruku, aby si na ní moh nechat udělat stejnou kérku a pak si tou mechanickou rukou honil ptáka, až bude děsně nadranej. Mechanická ruka a chemická noha, místo mozku mixér.

Jemnost přepadává v krutost

Cejtím se, jak kostka ledu v puse nebo jak bradavka eroticky přitažlivýho žáka, kterou mu ukousla profesorka v záchvatu vášně v kabinetě a teď jí rozpačitě cucá na pedagogický poradě, protože neví, co vlastně s ní , žák zatím krvácí v kabinetě přírodopisu, leží nahej na podlaze, vypadá jako Kurt Kobejn, vlasy má rozhozený na zemi, z místa ,kde byla bradavka mu teče potůček krve a myslí si, proč mi ta svině neukousla i ptáka, moh bejt ze mě anděl. Samozřejmě, že je sjetej, protože mu profesorka přírodopisu vmasírovala do análu možná víc analgetik než chtěla, teď tady leží a dívá se do stropu a ona cucá jeho bradavku znepokojeně, je vzrušená a šťastná, že to udělala nebo je nejistá a zhnusená a měla by jí vyplivnout. Maruško, ser na to, nějakej sjetej spratek, říká ji kolegyně. A válí se tam nahej, hlavně, že nic neukrad, dívá se do tašky. Ale Líbo, chce říct, to je ta nejkrásnější děvka, na jaký jsem kdy jela a černá sukně se jí sama od sebe kroutí a leze nahoru a vyhrnuje se až do pasu, až je jí vidět píča, ale naštěstí to nikdo nevidí, kroutí se jen zepředu a ona stojí u okna a dívá se na školní hřiště. Přivázat ho k brance na fotbal za neposlušnost. Ah bože zbav mě tý jemnosti, která se ve mně překlápí do krutosti, měla sem bejt chlap a porcovat ptákem jako nožem zevnitř ty něžný, hebký sliznice a vlákna a jako řezník, kterej naporcoval býka, budeme mít k večeři jeho srdce. Maruško, nezapomeň si v lednici to maso. Volá na ní kolegyně. Vyndavá z lednice kus zmrzlýho hovězího, ta tajemná, elegantní, ničím nerušená rudá barva v průhlednym sáčku jako v mateřský bláně, zvrhlá civilizace, pomyslí si, hovězí srdce, možná z nějakýho silnýho plemennýho býka, toho nejsilnější z celého stáda, přes polední pauzu byla v Tescu a nakupovala, jako lovkyně ulovila tohle býčí srdce, zaplatila ho u poklady malejma lehkejma papírkama a myslela na zvíře, jak umírá, jak se třese v agonii, ve strachu, jak se mu chvějou svaly, jak pomalu umírá a povoluje jeho zvířecí hovězí penis, nejsilnějšímu bejkovi ze stáda a ona a Karel mu snědí srdce k večeři, Karel má srdce rád.Rozdupal by je oba i nějakým piko zbytkem svých sil. Zřejmě je nemorální myslet na pohlavní úd umírajícího zvířete. Ale není koho se na to zeptat. Zvrhá civilizace.

Někdo jen tak jede v metru

Úspěšný podnikatel jede do práce, taťka od rodiny, představuje si že má místo ruky píču, od lokte nic žádnou ruku jen píču, oholenou, vyšpulenou, lesklou, vlhkou píču, honí si s ní ptáka, vesmír se pomalu nafukuje a mění se v obrovskou nafouklou mega kundu, místo vesmírných těles jako rakety lítají vesmírnym prostorem natlakovaný obrovský falosy s mega namodralejma žaludama a obrovský růžový jako létající talíře nafouklý píči, vesmír se pomalu naplňuje tou zvětšující se píčou, píčou, která ho obemkne a pohltí, zadusí, ještě chvíli, ještě chvíli, už tam bude... Anděl, vystupovat. Už aby byl večer. Nebo radši noc, žena a děti usnou, otevřu si archivní víno a pustim si porno. Hm, jsem tvůj otrok v saténových kalhotkách, má paní. A budu si u toho představovat ministryni obrany. Skoro vesele si pohodí notebookem, až se mu v něm roztřesou všechna důvěrná data.

Paní profesorka

Dobře si všimla, že jí nenápadně přejel rukou po zadku, když mu ukazovala písemku z anatomie, která nedopadla zrovna dobře. Přijď za mnou do kabinetu. Řekla mu přísně, přesně ve dvě. Chceš lepší známku nebo ne? Zeptala se ho a dívala se mu do očí. Přikýv. Ne, řekni to jasně a nahlas, přikázala mu. Chci lepší známku. Dívá se mu pořád do očí a říká si, chce to, chce to, ten andělskej spratek? Ano, chci lepší známku, paní profesorko. Říká Kurt a trochu se u toho usměje. Neměl to dělat. Neměl se dívat na její sukni, která jí obepínala boky a zadek, neměl se jí dívat na tu starou černou sukni, na ten kdysi elegantní kostým, neměl posunovat ten úsměv do levýho koutku, neměl se na ní tak vyzývavě dívat. Dobře,ale víš, že všechno něco stojí? Ptá se ho věcně. Zase přikývne. Ne, takhle ne, řekni nahlas, vím, že všechno něco stojí, nic není zadarmo. Moc to nechápe, ale opakuje, ano, vím, že všechno něco stojí, nic není zadarmo. Tak se slíkni. Řekne a otočí se k oknu. Tady? Zeptal se překvapeně. Myslel si snad, zmetek, že pudeme někam do hotelu. Dívá se z okna do koruny stromy, listí se chvěje ve větru, zase ta nesnesitelná jemnost jí škrábe v krku, ty stíny co se pokládají do větví. Stmívá se, začíná podvečer. A chtěl bys snad radši jít na hřiště? Otočí se rázně, tak dělej, já se dívám. Už se mu to nelíbí, spratkovi, co má větší kapesný než ona prachy na měsíc. Vezme si do ruky ukazovátko, dělej, slíkej se. Čekám. Už toho nemůže nechat a ví, že ani on už nemůže odejít. Vypadáš jak Kurt Kobejn. Řekne mu trochu posměšně a ukáže na něj ukazovátkem. Trochu se u toho rozkročí a pod sakem je jí vidět černá krajková podprsenka. Kurt si teda rozepne pásek a začne si rozepínat poklopec, pak se na ní ještě podívá, nejistě, myslí to paní profesorka vážně. Dělej, řiká, myslim to vážně, nebudu čekat a začíná bejt v ráži. Sundá si kalhoty a stojí a kouká na ní. Tak pokračuj! Ale, pootočí se znepokojeně ke dveřím, co když někdo přijde. V tom je to vzrušení, co když někdo přijde, musí si pospíšit, za čtyřicet minut končí hodiny, rozvoní se zvonek a přijde Líba. Moh by sem kdokoliv vrazit, ředitelka, student, studentka a dívat se na ní, jak tady stojí s ukazovátkem a rajcuje se nad nahou děvkou. dělej, nemám čas do večera, pobídne ho. Slíkni se do naha. Sundá si tedy tričko a stojí před ní ve slipech, v nějakejch značkovej dokonale zářivě bílejch slipech, pokračuj, sundej si ty spoďáry. Trochu ho švihne tim ukazovátkem přes nohy. A dívá se na něj, jak si neochotně se sklopenou hlavou stahuje slipy, konečně se objeví jeho penis, ta ponižující erekce, přijde k němu, chytne ho za bradu a zvedne mu hlavu, vidí, že mu tečou po tvářích slzy, hrozně se stydí, zakrývá si rukama ztopořenýho ptáka. Chytne ho za vlasy a zvrátí mu hlavu a zašeptá do ucha: nebreč, na mě to neplatí, nejsem tvoje máma. A sedni si na židli.sedne si teda na židli, nahej a poníženej, dá si nohy k sobě a ruce do klína, aby nebylo vidět, jak mu trčí ten naběhlej čůrák, stydí se před paní profesorkou, tahle ne, kurte, řekne paní profesorka káravě a roztáhne mu ukazovátkem autoritativně nohy od sebe, takhle ne! A ruce za záda. Sedí tam teda s rukama za zádama, nohy roztažený, pták mu trčí do vzduchu jen uletět. Tak je to správně, pochválí ho. A teď k anatomii, řekne. Tohle je pohlavní ústrojí, penis a žalud, chytne ho za stojící pohlaví a přetáhne mu prudce předkožku, trochu mu zmáčkne žalud až se roztáhne močová trubice a tohle je močová trubice, když ti do ní píchni jehlici na pletení, zabořim jí tak hluboko, až ti propíchnu srdce, chceš to? Kurt trochu vzdychá, chci to, chci to, paní profesorko, budeš držet ty špinavá, nevděčná děvko, budu, budu držet, neuhnu. Tak vstaň a předkloň se, předveď mi anál, roztáhni si pěkně rukama půlky, ať si ho prohlídnu. Zvedá se překlání se přes stůl, nohy od sebe, zavelí profesorka a rozpustí si přitom vlasy, stojí tam nad ním rozkročená a masíruje mu nejdřív něžně a pak hodně drsně anál, pak se nad ním slituje a přinese tu analgetickou mast a začne mu jí zasunovat prstem dovnitř. Nakloní se nad něj, budeš moje děvka, budeš moje poslušná děvka? Udělám z tebe anděla,ty nadrbaná vlhká sladká kundičko, když se nebudeš bránit. Ví, že se nebude bránit, slyší, jak vzdychá. Ah bože, zbav mě tý jemnosti nebo tý hrubosti, jednu z těch částí odpal z mýho mozku, překousnout si mozek a vysrat svoje srdce, to je poslední myšlenka, kterou zaznamenala. Spíš dekadentní než pozitivní. Musím, musím to udělat, je to pro tvoje dobro, říká mu. Chápeš to, rozumíš tomu? Tohle je jen malý školní cvičení, tréning na realitu, kdyby tě napado jít do armády, střílet do lidí, kdyby ses dostal do zajetí, bude to horší, ty zasranej arogantní zmetku, klepeš se strachy, syčíš bolestí, pláčeš ponížením? Je to nácvik na vyšetřování, na mučení, na smrt, zamiluj si bolest, bude to pak pro tebe snadný. Na Quantanámu. Poděkuj mi. Děkuju, paní profesorko, děkuju. Už v něm má celou ruku, ruku se zlatým prstenem, jediný šperk, který kdy od Karla dostala, ostrý prsten s ostrým kamenem. Rejdí s nim v jeho útrobách, sliznice se chvěje a teče, cítí jak se chvěje pod její rukou, jak se přestal konečně bránit, on i svěrač a vzdychá. Taky vydechne, konečně vítězství. Nakloní se k němu a skoro něžně mu zašeptá do ucha, až tě osloví ďábel, budeš silnej!

Tomu býkovi to nikdo neřek, toho nikdo neupozornil, že je na ekologické biofarmě. Myslel si snad, že je v ráji? Pásl se bezstarostně a sebevědomě rozkročenej na zelených pastvinách, obskakoval krávy, nikdo ho neupozornil, že jeho srdce, jeho tkáně a svaly jsou bioprodukty, které jednou skončí na talíři. Nádherná horská příroda, nekonečně pláně, svěží, jiskřivý vítr, modré nebe a slunečná rána, ptáci poletují nad loukou, dravci krouží nad krajinou, všechno se daří, nádhernej život, báječný krmení a krávy mají pevný zadky a hebký stydký pysky a zatím směřuje k ponižujícímu konci.

Karel se prochází městem, ten genius locci, musím se na něj koncentrovat, aby kompozice byla dokonalá, aby kopírovala historickou kontinuitu domů a zářezu ulice, rozhlíží se a vidí ty světelný prostory, sklo, kterým prozařuje slunce, žulový sloupy rozkročený do komunikace, kamenná smyslnost, sklenněná lehkost, ocelová konstrukce, vítězství rozumu a inteligence, hrubá síla podporující křehkost a jemnost, to bude jeho koncepce. Rozsekat prostor a nahradit ho jasnou strukturou. Srdce, srdce na dně řeky, vzpomene si najednou. Zvedne hlavu a vidí ho, uprostřed kompozice vidí červené skleněné srdce, ke kterému vede hlavní chodba aorta a pak se rozpojují tepny, cévy a žíly, už má jasnou vizi. Půjdu domu na večeři, vzpomene si, Maruška už má asi po poradě.

Kurt leží nahej na nosítkách, všechno je hrozně pomalý, je vláčnej a úplně bezmocnej, ale je to tak krásný, jako by byl svázanej neviditelnejma provazama, konečník má plnej analgetik a je otupělej bolestí, bolest nebo analgetika? Nemůže se ani pohnout, nemůže se bránit, nemůže nic namítat. Nakládají ho na nosítka, sklánějí se nad ním ,ale nezakryjí ho, asi zapomenou nebo ze zlomyslnosti, leží a dívá se do stropu, je to jako ve vodě, jen ta erekce je hodně mučivá a konkrétní, je to peklo, děsný kontrast k tekuté skutečnosti, která ho obklopuje, kontrast a erekce dožadující se razantní ruky, je tak citlivej a ohebnej, skoro se prolamuje, jako voda, když teče přes kameny, ale na ptáka si nemůže sáhnout, nemůže si o tu razanci poprosit, nemůže křičet, nemůže nic. Kde je paní profesorka, hledá jí očima. Ale ani ona mu nepomůže. Cítí hada, který se v něm plazí, prolézá mu vnitřnostma a tlustým střevem a jeho konec je jeho zvětšující se penis jako hadí hlava, mega naběhlej pták, jen uletět, had se kroutí, nazvedává mu bedra, stahuje vnitřnosti, ale nemůže, nemůže se z něj vysoukat. Pak jí uvidí, stojí mezi dveřmi, vlasy má učesané, je upravená, má na sobě kabát a v ruce drží igelitovou tašku s býčím srdcem. Pozoruje, jak ho odnášejí, prohlíží si soustředěně jeho penis a pak si dává nenápadně prst přes pusu. Ne, nikomu to neřeknu, slibuje jí Kurt v duchu, bude to naše tajemství a dívá se na ní, zavře oči, budu se mučit, vím, nesmrtelný talibán, nemilostrdný imperialismus, nepřátelská společnost, všechny národy a národnosti jsou stejně nelítostný, budu si denně vyšetřovat močovou trubici a myslet jen na vás, budu tvrdě trénovat na realitu, slibuje jí a svaly se mu stahují bolestí, erekce ho pořád mučí, skoro to pálí a bolí.

Nesou ho chodbou a všichni se na něj dívají, holky se pochechtávají, ale přitom se jim svírají pochvy jako klepeta raka při pohledu na ten erektující penis s naběhlym lesklym namodralym žaludem, na to pevný břicho a stehna, která se mu chvějou v křeči. Proud zaschlé krve, tak dojemný akcent na jeho hrudi. Skoro vydává zvuk, vysoký jímavý tón. Jak svatý Sebastián probodaný šípy. Dívá se na něj školník a učitelský sbor, dějepisářka i tělocvikář, jak svatý Sebastián probodaný šípy, pomyslí si. Šípy jsou vlastně falické symboliky, jak moderní legenda, chlapec upíchaný k smrti gangem zdivočekých homosexuálů. Profesor tělocviku se trochu otřese, ne nikdy se to nesmí dozvědět ve sboru, nikdy se to nesmí dozvědět moje matka a v naší komunitě, znovu se otřese a trochu mu pocukává pod teplákama. Pozorují ho spolužáci a mají radost z jeho ponížení, kretén, pomyslí si, to je ten namachrovanej kretén ze čtvrťáku, co píchá tu štětku Alenu, ponížení jen stupňuje vzrušení a znásobuje erekci, praskne mi pták, myslí si, ten tlak se nedá vydržet. Ustupte říká doktorka, která přijela se záchrankou. Brankář školního klubu se otáčí a běží na záchod, ne nejsem přece gay, říká si v panice, ale s největší pravděpodobností je. V rychlosti si probíjí cestu davem a běží se schovat.

Kurt má v hlavě dvě myšlenky, kdy si budu moc konečně vyhonit ptáka? A nezavřou mě do pakárny? Chtěl by si ho sevřít do pěsti a tvrdě honit, předvést jim prudkou a nekompromisní ejakulaci, ta představa ho ale ještě víc vzruší, vidí ředitelku, jak by na něj skočila a začala by ho fackovat, ty nevděčnej, perverzní spratku, řvala by na něj a mlátila by ho do toho neporazitelnýho, nepoložitelnýho ptáka. Ta představa ho vzruší k nepříčetnosti. Má chuť se otočit a předvést jim anál, ale nejde to, nemůže se ani pohnout, jen se tedy nechá nést jak lidská oběť a trochu se u toho usmívá, jen tak lehce si pomyslí, proboha, co tomu asi řekne máma, už jí to určitě volali. Najednou otevře oči. Uslyší nad sebou křik a povědomý hlas, cítí něčí slzy, sklání se nad ním a tiskne mu obličej skoro až k tváři, odsunula nosiče a odtrčila i doktorku, ty zasranej hajzle, vidí rozběsněnou panteřici, má rozmazaný černý linky po obličeji, rozkousanou pusu do krve, cvaká zubama a něco si na něj chystá v puse, stojí nad ním a najednou na něj plivne, jak si mi to moh udělat, ty zmetku, chytne ho za vlasy a začne ho kousat, pokouše ho do obličeje a do krku, škrábe ho nehtama do tý rány po ukousnutý bradavce, prohne se jako luk a v tu chvílí mu vystřelí pták, změní se v letu v hada a odletí jako krvavá světelná střela, jako rudý oblouk letí oblohou, jak vesmírná raketa a zastaví se až na okraji vesmíru, co tomu bude řikat táta, mít syna bez ptáka. To ho definitivně uvolní a rozesměje, jsem anděl, konečně jsem anděl a budu nosit ségřiny spodní kalhotky, růžový s králíčkem, v tu chvíli šťastně usne. Budeš si muset najít jinýho kluka, ty černá čubko. Říká ještě nějaký bystrý pozorovatel Aleně z davu, zavolej, až budeš mít nadrbanou kundu, smějou se jí kluci z posilky.

Svině, pomyslí si Alena, která svině za to může a rozhlédne se okolo. Zahlédne ale už jen zezadu paní profesorku, jak klidným krokem s nákupem vychází ze dveří a míři na zastávku autobusu.

Paní profesorka dorazila i s nákupem domů a začala vařit ten silný, houževnatý sval mohutného samce. Nakláněla hlavu nad hrncem a smyslně se oddávala párám vycházejícím z vroucí vody, ah, to propojení, cítila ve svalech tu sílu, v srdci horskou svěžest, kunda se jí začala rozťukávat při představě, jak jí drtí býkova úderná kopyta, hloubš, dál, víc, ať to bolí, ať to cejtim. Trochu si u toho přidržuje prsa, která jí už trochu padají na břicho, tiskne si je rukama v extázi nad vařeným býkem. A v puse pořád rozkošnicky převaluje tu Kurtovu ukousnutou bradavku.

Jsi doma Maruško? Slyší hlas z předsíně. Ano, Karle, musím ti vyprávět, co se dneska stalo u nás ve škole. Volá z kuchyně, představ si, jeden student ležel úplně nahý a zfetovaný v našem kabinetě. Ani, se mu nedivím, pomyslí si Karel, taky bych někdy ležel rád nahý a zfetovaný v pokoji pod stolem, třeba na vánoce, až přijde tchýně. A přestane jí okamžitě vnímat.

Pak spolu sedí v pokoji u stolu, řežou příborem ten již definitivně zkrocený a dokonale ponížený zvířecí sval, rozpadá se pod vidličkou a nožem na neškodná vlákna a mění se v jejich ústech na výživné bílkoviny, stává se pozvolna součástí metabolismu profesorky a architekta. Snad splnil svůj cíl, ke kterému ho předurčil aláh nebo buddha, snad je teď konečně milován Ježíšem. To nikdo neví.

Proč mě pořád krmí těma vnitřnostma, pomyslí si Karel, co si od toho slibuje? Ptá se, když krájí maso a vkládá si ho poslušně do pusy. Je to výborný Maruško, pochválí jí. Možná si od toho slibuje, že jí konečně udělám dítě a navíc vnitřnosti jsou levnější než maso. Sušenka, připadá mu jak rozdrobená upravená sušenka, vlasy má poslušně sčesané, ale zdá se mu, že je dneska nějaká vzrušená, nějaká vlhká pod mejkapem, co jí asi tak rozdovádělo, říká si, ale jinak zůstává lhostejný, je k jejím tělesným tekutinám lhostejný už několik let, chvíli jí pozoruje, vypadá jako když převaluje něco v puse jazykem, pak odhodlaně polkne. Jejich oči se setkají, trochu se usměje, právě se rozhodla a studentovu bradavku konečně spolkla společně s hovězí tkání. Dítě, uvažuje dál Karel, kde bysme na to vzali, musím nejdřív dodělat ten projekt. Chtěla by dítě, nakupovat postýlky a peřinky s medvídkama v Ikee, plyšový králíčky a dupačky. To by bylo peněz, nakonec bych musel jít do práce a zahrabat se v nějaký projektový kanceláři, realizovat nápady nějaký průměrnýho ignoranta s velkym kapitálem a sbohem prostore, já rytíř, který bojuje s nenaplněným vesmírnym prázdnem, který prochází jak bojovník s mečem a vytváří struktury, dává řád a smysl hmotě, proto jsem se narodil, můj mozek musí zůstat nenarušený. Soustředěný na boj, na výsledek. Najednou dostane nápad, udělám kašnu, dvě ocelové trubky jak rozkročené nohy, ze kterých bude na vrcholu stříkat voda jako z penisu. Jako když muž močí. Tak přece jen působí ty vnitřnosti, inspirují, nebude to moc čitelné, moc vulgární? Ne, bude to smyslné, hmotou zkrocená smyslnost. Dojí. Položí příbor, musím si jít něco nakreslit, říká a rychle vstává od stolu.

Hlavně aby na něj nezačala mluvit. Mizí do pracovny.

A Maruška stojí a dívá se ven z okna, stmívá se, na děti musí být přísnost, říkával vždycky můj tatínek, povzdychne si, snad Karel dodělá ten projekt, snad ho realizují a tu dřinu mu zaplatí. Žádné dítě, žádná hypotéka, jen odříkání, ah jo, proč my se tak dřeme, povzdechne si, snad aby byl svět lepší.

Cítí štípnutí v podbřišku. Jako by jí někdo zaved jehlu do močový trubice, ne do močový trubice, ale jehlici na pletení do pochvy a pak dál a dál, hloubš a hloubš až jí propíchne srdce, začne pomalu krvácet a vytéká z ní, měsíc po měsíci krev ze srdce pochvou ven, takhle nenápadně vykrvácí a pak umře. Rozbolelo jí břicho, asi dostala menstruaci.

Hebké šátky se smýkají mezi nohama, jako hebká voda, která protéká říčním korytem a drtí kameny na písek. Ta nesnesitelné jemnost, která se překlápí v krutost.

Paní profesorka stojí před třídou, je upravená, klidná a vyrovnaná, černý kostýmek předpisově zapnutý, černá sukně skoro vyleštěná. K tomu incidentu, co se stal, bych vám jen chtěla říct, že K...zarazí se, Honza je v pořádku, říká mírným shovívavým hlasem. Všichni víme k čemu došlo, tak to nebudeme dál rozebírat. Sedne si rázně za stůl.

Alena vstává, nevíme k čemu došlo, říká odhodlaně. Kdo mu ukous tu bradavku? Ptá se. Aleno, řiká, paní profesorka moudře a zkušeně, pod vlivem drogy je možné všechno, droga inspiruje k sebepoškozování, zaklapne desky, chce tím říct, nebudeme se o tom dál bavit, ale Alena pořád stojí, není možné, aby si sám ukousnul bradavku, teda možná v některém případě, kdyby měl někdo dlouhé, tekuté, povislé poprsí, tak snad. Podívá se jí na hrudník. Profesorce trochu zacukají koutky, ale nevšímá si toho, nejlepší je ty postpubertální drzosti přehlížet. Podívá se jí do očí, možná nějaké zvíře. Navrhne, ležel tam zfetovaný a nahý dost dlouho. Nabízí to jako jedno z mnoha možných vysvětlení. Myslíte, že se školní budovou procházel rozzuřený pitbul nebo nějaká vzteklá liška a ostrejma zoubkama mu uhryzla bradavku, to je nepravděpodobný. Alena se zasměje.

Není to nepravděpodobné, namítne profesorka, když se člověk degraduje na kus ležícího bezbranného masa, zvíře ho tak vnímá, jako oběť, jako potravu. Podívá se jí pevně do očí, byla bys dobrá právnička, Alenko, kdybys nepropadala z přírodopisu, hezky se na ní usměje. Máš na to všechny předpoklady. Chceš jít na práva, ne? Alena se na ní taky usměje.

Na práva anebo možná na politologii. To už je na tobě, řekne profesorka přátelsky. Jsem na tvé straně, orodovala jsem za tebe u paní ředitelky, aby z toho incidentu nic nevyvozovala, ta drobná poranění, která jsi v rozrušení udělala Honzovi na obličeji, i jeho rodiče byli rozumní. Jste mladí, trochu si povzdechne, podléháte emocím, byla by škoda zkazit si celý život. Mluví pomalu a dívá se na Alenu.

Ta svině, pomyslí si Alena, Honza říkal, že se musí ještě zastavit v kabinetu, aby si opravil známku, čekala na něj v šatně, všimla si, že jí přejel rukou po zadku, tý starý běhně, dělal si z ní srandu, ta stará voježděná kobyla, ale má pevný stehna. Ta svině, pomyslí si Alena a v tu chvíli se rozhodne, budu se učit přírodopis a až ta svině umře, nachčiju jí na hrob, kdybych se kvůli tomu měla vrátit z Bruselu nebo z diplomatický mise na středním východu.

Děkuji vám paní profesorko, řekne, sklopí oči a sedne si.

Máma

Jak Alena běží po schodech potká mámu. Ahoj, co bylo ve škole? Ptá se jí v letu, když jí míjí v chodbě od výtahu. Alena jí připadá nějaká zaražená. Ale nic, musim se učit přírodopis, aby mě ta pička nenechala prolítnout. Jo, jo, uč se! Říká máma a nezapomeń vyzvednout Péťu ze školy. Jako bych někdy zapomněla, říká Alena otráveně a otvírá výtah. Já vim, že ne, volá na ní máma a taky otvírá dveře, mává jí a běží jako černej pes do prostoru.

Alena vejde do pokoje a dívá se na koberec, nádhernej koberec, oranžovej jako slunce, ví, že byl dost drahej. Ale jsou už na něm nějaký vlasy, sehne se, proboha, jako by tady máma ty chlapy, co ten koberec pokládali, česala, docela jí ta představa pobaví. Zvedne ty vlasy ze země a chvíli si je prohlíží. Rovný, černý vlasy, ty nejsou mámy. Musim tady vyluxovat, ale nejdřív se budu učit. Jde k oknu a na chvíli se jí zdá, že vidí nějaký pohyb na jasanu. Něco jako odlesk světla, něco se podivně blýská a míhá jak přes větve svítí slunce, trochu zaostří, vidí tam dva chlapy, jak cvičej ve větvích, visej zaháknutý nohama za větev jako když dělají gymnastiku a visej hlavou dolu, stříbrný zuby se jim třpytí v obrovskejch jako krev rudejch pusách, usmívají se a v ruce přidržujou obrovský oranžový kulatý míč zářící jako slunce. Pak mrkne, ale už nic nevidí, všechno to zmizí. To je ta mámy představa, vzpomene si, dva bratři obětovaný slunci, je to nějakej aztéckej nebo inckej rituál, družstvo, který prohrálo v míčový hře bylo obětovaný slunci, míč symbolizuje slunce a hráči jsou potrestaný za to, že jim spadlo na zem, kult slunce, krvavý slunečný rituál . Vidí je přivázaný na kamenym obřadním pultu, vidí nůž, jak se k nim blíží a vyřezává jim srdce. Krutej trest za prohru. Každej, kdo prohraje, je potrestanej. Jako máma, nemá prachy, nemá chlapa a někde někdo požírá její srdce. Má pořád ty vize, je to zvláštní, nehulí, ani moc nepije, není blázen, ale má ty vize o psovi zrozenym ze tmy a feně zrozené ze světla, říká, že tak vzniknul svět, že je to jedna z mnoha možných teorií, jak vzniknul svět, stejně pravděpodobná a stejně nepravděpodobná jako ta, že ho někdo stvořil za sedm dní. Nechci bejt vizionářka, která doplňuje zboží v Delvitě. Rozhodne se, musim se učit, nesmim se z toho kurva posrat. Otevře si anatomii na stránce o pohlavních orgánech a trochu se jí zvedne žaludek. Průřez penisem.

Industriálně urbanistické erotické dobrodružství

Karel spěchá po ulici, měl by pracovat na tom projektu, ale má ještě hodinu, dvě čas, než se Maruška vrátí domů z práce a ta holka z vlaku mu slíbila, že mu vykouří ptáka někde na ulici. Někde v tmavym zákoutí, v nějakym potemnělym industriálním prostoru, aby se spojila jeho potřeba urbanismu s erekcí a následnou ejakulací, potřebuje to, aby moh svojí vizi definitivně naplnit. Nějaký erotický urbanisticko industriální dobrodružství. Seznámil se s ní, když jel vlakem do Kolína, v tý nenápadný chvíli, když ukusovala chleba a dívala se znuděně z okna, jí spontánně ukázal nádhernou secesní vilu. Pak se sám rozjel, vyprávěl jí o secesi, o dekadentních dekorech připomínající spíš bradavky než květy, o těch podivných tvarech, pak přešel ke konstruktivismu, dotknul se lehce oslavy rozumu a geometrického, moderního jasu a pak se uplně rozhořel a rozhovořil se o svém projektu, dostal se do extáze, rozvyprávěl se o těch ejakulujících kašnách, o felujících čerpadlech, o mužském a ženském principu, o erotice dřímající až na samém dně techniky. Proboha, co jí to tady vykládám, skoro se vyděsil, ale když se na ní podíval, zjistil, že ho poslouchá, že ho poslouchá, usmívá se, soustředěně mlčí a zřejmě ho obdivuje.

A najednou se slyšel, jak říká, a nechcete to se mnou někdy zkusit? Styděl se za sebe, proboha, senilita mi už kape na karbit. Bylo to trochu moc přes jeho inteligenci, přes mantinely jeho předstíraně sofistikované kultivovanosti, nějak sám sebe hodně překročil v tom vlaku do kolína, celej se rozhysterčil a rozvášnil a styděl se za to. Připadal si jak strejda Jeník, když na rodinné oslavě laškuje s dvanáctiletou neteří a říká jí a mně pusinku nedáš, Haničko! Ta byla, ta mlaskla! Ty si ale šikovná holka. S latentně incestní pedofilií, která je v rámci rodiny v těch něžných projevech tolerovaná, Jeník má tak rád děti, škoda že nemá vlastní! Nakonec mu řekla, prokouřím vás do těch industriálních astrálů, pane architekte, jestli chcete, umím to dobře, dobře a bezpečně přes igelitku z Tesca. Řekněte jen kdy a kde. Nedoved si to představit. Vypadala jako gymnastka, pevná a vysoká postava a neočekávaný úhel, který svíral její krk s hlavou. Představoval si jí jak leze nahá po lešení, jak se naklání a zvedá nohu. Ta kašna! Zvednutá noha, proud tekutiny. A vlasy jí půvabně padají přes obličej. Penis se mu při tý představě trochu stavěl. Veřejný prostor, musím nějak procítit ten veřejný prostor, musím se do toho dostat, říkal si Karel, řekla mu, že přijde, a tak teď spěchal na tajnou schůzku a myslel na kašnu, kterou chce postavit před komerční centrum a nákupní galerii, na ty dvě ocelové trubky jako nohy a stříkaaaat! Bože, dneska musim stříkat! Už jí viděl, stála před mekáčem a měla s sebou ohromnou tašku, co v ní asi má, pomyslel si, asi nějaký prádlo na vyprání, zřejmě, jezdí sem za tetou. Budu si myslet, že má tu tašku plnou peří, to je erotičtější. Peří, peří, peří ve městě, tuberkulózní holubi a vymírající vrabci, ne něco dravějšího, poštolka, která rve zobákem ulovenýho, pravděpodobně nemocnýho nebo starýho holuba. Trochu se otřás. nemocné město, špinavá nemocná skomírající a trouchnivějící příroda, ale voda, čistá voda teče vodovodním potrubím a mimoděk se podíval na zem, tady všude, všude jsou podzemní proudy, podzemní řeky plné čisté vody. Průhledná, čistá, chladná voda teče pod městem. Jsem rád, že si přišla, Soňo, řekla mu, že se tak jmenuje, ale nevěděl, jestli je to opravdu její jméno. Kam půjdeme? Někam, kde je tma. Řekla Soňa a podala mu tašku, je to hrozně těžký, můžeš to prosím vzít? Co v tom je? Teta mi dala nějaký broušený mísy, myslí si, že jí po bytě chodí cikánka, která bydlí vedle a krade jí cukr. Zasmála se, teda, vlastně je to smutný, co by dělala ta Bandyová s cukrem? Má cukrovku. Karel se taky usmál a vzal jí tu strašně těžkou tašku. Nepůjdeme daleko, viď? Je už skoro tma a já musím být na večeři doma. Zeptal se. Ne neboj, v půl devátý mi jede vlak. byla rozumná. Křišťál je jako voda, jako zmrzlá voda, rozhodně tam musí mít něco ze skla. A pak mu Soňa vykouřila za garáží pod viaduktem přes igelitku z Tesca ptáka, blonďatý vlasy mu padaly do klína, když se opíral o plechový dveře a vzdychal, i veřejný prostor může být hluboce a nepředstíraně intimní, musím to tam dostat, ten pocit. Polozakryté prostory, to bude moje cesta.

Pak tam chodil se Soňou každou středu, ve středu mívala Maruška doučování a Soňa jezdila Na Pohořelec za tetou, šťastná, skoro fatální shoda. říkal si karel. Je to tak dekadentní, tak industriálně dekadentní, dva opuštěný lidi pod viaduktem, co z toho může mít, nechápal to. Ale radši se neptal. Cítil ten její obdiv, konečně uznání, konečně vesmírná saturace, propojil realitu s vesmírem, svoje myšlenky s fyzickým pocitem, konečně ho někdo chápe, bytostně, univerzálně chápe. Jednou, když si utírala pusu, řekla mu, nejsem sterilní a bez emocí, ale jak ti mám dávat najevo emoce za garáží, abych ti projevila city, něco sem ti přinesla, otevřela tašku a vyndala z ní bonboniéru. Usmála se. plakat můžeš až doma. Taky se usmál, šel teda s bonboniérou domu a přemýšlel, co s ní, má jí dát Marušce? Trochu ho hryzlo svědomí. Není to moc perverzní nebo nápadný? Ale bylo mu líto bonbóny vyhodit, dones je tedy až domu, a když jí pak na stole rozbalil, na lesklém obalu bylo zlatě napsáno Merci. Co z toho může mít? Musím se jí příště zeptat. Pomalu se stávala součástí jeho tajemných představ o městě.

Další vernisáž

slečna Ira pořád chtěla, aby jí chlapi tiskli pořádně ruce, zvrácená potlačená touha po drtičce odpadků, když sem jí řekla, že všichni chlapi jsou děvky, tak se na mě dívala s opovržením, že jsem obklopená špatnejma chlapama.

Pořád je to stejný, podobný hadry, podobný tváře, stejný typy, jako by se lidi opakovali v sérii. Dokonce i vím, koho zastupuju v tý sérii já.

Připomíná to moje oblíbené nakupování, taky je opravdu možný, že bůh netvoří lidi jako individuality, jako neopakovatelné jedince, ale dělá určitý typy, cpe je do sáčků a pak je hází na zem jako doplňovač zboží vánoční balíčky, ve kterých je jeden kvalitní krém, jeden krém na ruce a neprodatelný šampón od stejného výrobce, všechno s nádhernou zelenou mašlí připomínají mladou jedličku oblečenou do nejluxusnějšího jehličí na zaručeně šťastné ekologické pláni. aspoň jedna oduševnělá, tajemná slečna, ten kvalitní krém, všechny přitahuje půvabnym krkem s krásnym šperkem, je zajímavě oblečená a tajemná, hlubokej etickej typ, nadčasová uniplanetární krása, plachej mladík v zajímavejch kalhotech a nenápadnym svetru, možná významnej, možné nevýznamnej krém na ruce, to se teprve ukáže, jedno trochu obtloustlý ale krásný dynamo, nezkrocená energie, co pořád pohád pohazuje hlavu, a pak usilovačná posunovačka reality, aspoň si to o sobě zoufale myslí, má pevnou vůli a gumovou kundu, věří vlastní inteligenci a šťastný hvězdě, jeden zajímavej týpek v oranžový košili, ta zářící mašle, která nemá vlastní význam, ale dodává tomu všemu ten rozhodně správnej designovej směr. A pak ještě někdo se zvláštním obličejem a vlasama do očí, elegantní pilník na nehty, skoro v balíčku není vidět, pikantní detail...a tak pořád dokola a dokola, slečna, která je vyzývavě oblečená jako loutka nebo jako divadelní rekvizita, nikdo jí nepřehlídne, jak má vysoký a černý vlasy, tak má neuvěřitelně dlouhý a černý linky kolem očí, Egypt nebo spíš barokní divadlo, něco mezi tím, rozhodně futuristická verze, jeden nenápadnej chlapík, kterej je ale vlastně strašně nápadnej, tim jak je nenápadnej v nějaký nenápadně vychytaný skoro by se dalo říct přechytaný bundě. Nejspíš všema uznávaná osobnost. Přechytaná bunda tomu nasvědčuje. Mezitím sem tam nějakej vizionář a další citlivá duše s empatickym marketingovym projektem. A démoni teoretici, prošedivělý týpci v černejch hadrech, nesmrtelný, potřební intelektuální vizionáři.

Největší umělec je s největší pravděpodobností ten, kdo tam nejspíš vůbec není. Fantasmagorickej ubožák, co chodí ve fialovo žlutý šusťákovce od Vietnamců nebo ze sekáče a právě sedí doma v kuchyni u stolu a polyká česnečku. Stroužky česneku plavou v průhledný mastný postmodernistický vodě a on si říká, dneska si něco pěknýho vymastím. A už se potutelně usmívá při představě lesklýho margarínovýho ďábla, co se klouže jako olej nebo jako zkažená duše po kolejích. Nikdy nebudeš šťastná v Kolíně, nejezdi tam, buď rozumná, na koleje jim vytek ďábel. Pak pokrčí rameny, marná práce, komu má tohle vysvětlovat a jde se ponořit do rytmických astrálů jako lžíce do polívky. Dneska je konceptuální středa, vykojit vlak do Kolína, je třeba! Pobroukává si, když si obléká nádražáckou uniformu. Trochu narušit jízdní řády a zasáhnout do osudů cestujících. A démoni teoretici si spokojeně pomlaskávají, bujaré kštice jim povlávají ve větru, zase bude práce, mnou si ruce. Jen to pořádně nafotit. Anebo to dostat na kvalitní video.

Oranžový lamborgini

Soňa a Karel stojí na chodníku, dívají se do osvětlené výlohy, která ve tmě září jako vesmírná stanice, a za sklem stojí oranžový lamborgini. Soňa se nadechuje a je odhodlaná vykouřit karlovi péro, pojede to? On chce jezdit v její puse a ona ho chce v tý puse někam odvést, kam bude chtít, kam to pude, do Mnichova nebo do Benešova, jen ne do Kolína, tam by mohli někoho potkat.

Lamborgini stojí za sklem a oni se na něj dívaji, taková absolutní oranžová frustrace. Stojí tam vedle sebe, málem se dotýkají, skoro se drží za ruce, dva cizí lidi a vyvolávají v sobě emoce, ale nemůžou si je dávat najevo. Jen žádné emoce! Něžnosti jsou pro manželku, řekl jí Karel hned na začátku. Nemyslel to vážně, jen si dělal alibi, aby se mu pořád nevtírala před oči, ta představa jeho přeschlé, drobící se manželky, když zavlažoval a oplodňoval jsoucno, Pusa je tvoje, ale kunda moje, řekla Soňa tvrdě, taky to vymezila. Jsem děvka, chci bejt ale jako Máří Magdaléna, ale i kdybych se zaživa rozčtvrtila, kdybych se rozsekala na kousky a nabídla se jako hostie nebo jako poslední jídlo na tomhle světe a nacpala se do otevřené pusy na vyplazený jazyk všem hladovějícím tohodle světa, nezměním se. Jsem jako postava v ďáblově kabátě, jako tma svádějící k neřesti s klamnou monstrancí ze zlatých vlasů na hlavě.jsem jeho inspirace. ten prozářený, světelný dům s kašnou stříkající vodu až na konec vesmíru, mě očistí. Kolem hlavy jí prolítne nenápadně ďábel.

Je to tak profesionální. Myslí si s uspokojením Karel. Potřebuju inspiraci, mám na ní právo, nejsem jako ostatní, jsem pilíř kulturního dědictví, noha na které stojí moderní architektura. Kdo by mi to mohl vyčítat? Bezcenné autority, mým morálním diktátorem je jen moje ego, můj talent, můj génij. A už se trochu vzrušením prolamuje v pase a rozhazuje rukama. Skoro ho to rozesmálo, jak tomu věřil.

Chtěl bys masturbovat v noci v obchoďáku? Zeptá se najednou Soňa, když je v jednom z extatickým prolomených oblouků a zrovna si tolik věří. Ah, veřejný prostor a noční adrenalin, vyhonit se navzdory konzumu. V tričku s Che Guevarou a v kšiltovce. Užívat opuštěný orgastický chvíle mezi regálama, nikde nikdo, jen vzdychání. Noční revoluce, vystřílet nábojnice, pak vytáhnout roletu, vytáhnout kalhoty a jako vítěz, jako partyzánský bůh vyjít z pokořeného území do noci, vládce ozařovaný tajemnou mocí měsíce svítícího do prostoru města. Ovlivnit skutečnosti aspoň tolik jako pračka nebo toastovač, přístroje, které mají spojení s venkovním světem plným energie a elektřiny přes svojí zástrčku do proudu, dá se toho dosáhnout meditací? Nebo láskou? Podivná kabala.

Dokázal bys mě někam odvést? Zeptá se ho znovu Soňa

Karel se na ní dívá a cítí, že se v něm něco pohnulo, chtěl bych ti vykouřit jazyk, ty mrcho, neprovokuj, totálně vykouřit ten tvůj jazyk, kterým teď mluvíš, a všichni intelektuálové světa ať mě přitom líbají do mozku.

Dokázal bys to? Ptá se ho a provokuje, dívá se na to oranžový lamborgini a olizuje si u toho pusu jazykem, tak co? Dokázal bys to? Jako to lamborgini?

Ne, asi ne, řekne Karel smutně, budeš muset jet domu vlakem. Dodá. Ale chtěl bych. A Soňa se zachvěje.

Je mi skoro padesát, nic nemám, moh bych vybrat peníze, který máme na účtě, kolik tam asi tak je jako rezerva? sedmdesát, šedesát tisíc, moh bych koupit zejtra nějaký starý auto v bazaru, ale tak maximálně ojetou béžovou škodovku, ale kde bych pak zase pořád bral peníze na benzín, na benzín a na opravy, musel bych s tím pořád jezdit do servisu a platit, nakonec bych nedělal nic jinýho než skákal kolem starýho auta, to už sme si rovnou mohli pořídit děti. Oranžový lamborgini mu v tu chvíli projede srdcem jako oranžová střela.

Noční masturbace v samoobsluze

Myšlenka na opuštěnou noční masturbaci v obchodním domě Karla neopouští, jsem víc než toastovač, než lux, který se zapojí do zástrčky a napojí se na elektrickou energii, jsem víc než varná konev, myslí si Karel, chci se zapojit do systémů, ovládat a bejt ovládanej, chci bejt zapojenej nekompromisně do reality...ne, ta představa ho nenechává spát, a tak v noci vstane, Maruška klidně spí, a tak nevidí, jak se oblíká, bere si čepici, bundu, potichu si zašněruje boty a vyjde do noci, masturbovat do konzumního chrámu. Ale nemůže jít do Tesca anebo Delvity, tam všude je ochranka, vzpomene si, že kdysi dělal nějaký projekt pro jednu samoobsluhu, někde ve Vysočanech, na rohu, snad nezměnili přístupové kódy. A pak stojí, stojí úplně nahý, to stárnoucí a stále obtížněji udržované tělo, ale mozek, mozek je zkušený, nekompromisní, bezchybný, mozek je král! Stojí tam a trochu se chvěje zimou na tenkých netrénovaných nohou, uprostřed tmy mezi regálama, mezi zbožím, obklopený oplatkama a čokoládama, lesklými obaly s růžemi, chráněný mateřskýma biokulturama jogurtů a sýrů, stojí nahý třese se a vlasy, které mu zbyly, mu padají do obličeje mezi ochuceným mlíkem a jemně rozemletou moukou, ta něha, ta něha ho vzrušuje, dokonce odložil i brýle, ta jemnost, teplo chleba, hloubka pet lahví s Coca Colou, jiskřivost sicilského vína a v rohu malý výklenek s elektronikou, jedna varná konev, malý toastovač, prášek na praní, skloní se k němu jak vdechovač chemických vůní, civilizační poezie, moderní smyslnost nad práškem na praní a sensuální vzrušení nad čističem koberců, skoro exotika, trochu ho ovane chlad, který vychází z mrazicího pultu, rychle, rychle, ať to mám za sebou, dokážu to, dokážu se udělat tady v tom tajemnym konzumním prostoru, navzdory všemu, navzdory společnosti, navzdory tý sociální imunitě, kterou, jak cejtí, má narušenou... rychle, než někdo přijde, musím dokončit ten tajuplný rituál, roztrhne balíček a rychle si navleče na ruku růžovou gumovou rukavici, rychle, rychle si vezme tvrdě svůj suchej penis do pěsti a začne s ním pohybovat. Dovnitř přes výlohu na něj dopadá světlo z ulice, trochu se zaklání a zatíná zuby, jak ďábelský masturbátor ozářený temným barokním světlem, jak zlověstný inkvizitor předvádějící na pódiu hříšné pohyby, je to zvláštní, temné mraky a za nimi měsíc, za měsícem vesmír, za vesmírem tajemná prosklenná loď a prostorem pluje to zářící oranžové lamborgini jako posvátný pomeranč, energie, musím se napojit...najednou si všimne zvláštního pohybu, je tam ještě někdo, samoobsluhou se pohybuje podivná temná postava, není tady sám. je oblečená jako kněžka z cizí planety v dlouhym plášti a s tváří zahalenou kapucou, prochází mlčky jako tajemná astrální bytost samoobsluhou, sklání se nad mrazicím pultem a pronáší tajemnou mantru nad každym zemřelym zvířetem, nad každym kuřecím křidýlkem, stehýnkem, vepřovým bokem, zkroceným býčím srdcem, nad každou nožičkou, nic není vášnivějšího a zlověstnějšího než rudě zčernalá barva hovězích jater, sklání se laskavě nad salámem a nad šunkou, nad konzervou s chalupářským gulášem a šeptá. nekonečná práce.personifikované vegetariánství, karel se zarazí. Ale nevšímá si ho, je tichá, pilná a soustředěná, míjí ho jako duch, a když jde kolem, dotkne se ho lemem svého pláště, tiše, ale důrazně mu přikáže: stříkej! Ten nenápadný pokyn, ale důrazný příkaz, stříkej! a karel stiskne svůj namodralý, k prasknutí nateklý žalud a stříká, v extatickém záklonu stříká na sadu deseti vajec v obalu z recyklovaného papíru. Ta závrať, to vítězství, pak se zase tiše oblékne, a když za sebou zavírá nenápadně dveře, pomyslí si, zešílel jsem kotě, a zakóduje zase dveře.

Ale cítí, že v tu chvíli stal pánem situace a ovlivnil svůj osud, a to ještě neví, že oplodnil tři vejce.

Karel otevře dveře

Karel otevře dveře od bytu a vejde do předsíně, něco ho zarazí, to ticho, v ruce drží bonboniéru od Soni a v sobě má takovej nenadefinovatelnej pocit viny. Když vejde do obýváku, vidí Marii, jak sedí sklesle u stolu a je uplakaná, má červené oči a popotahuje. Připadá mu nateklá a ta její úpravná dokonalost jako by na chvíli ustoupila nějakým vlhkým citům, dojemnému pohnutí. Tváře jí visí unaveně dolu, jako by se nějak povoleně vzdalovaly od lícních kostí, je stará, uvědomí si karel. Tváře pomalu opouštějí její obličej, už nejsou jako dřív tak pevně přitisknuté jako broskev na pecce. Musela jsem nechat Astu utratit, řekne tiše a podívá se na něj trochu s výčitkou. Jako by chtěla říct, kde si byl? Na všechno jsem sama. Najednou mu to dojde, to ticho, neslyšel štěkání, najednou si vzpomene, že Asta několik dní polehávala a že nic nejedla a už ani nechtěla chodit ven, ale nevěnoval tomu pozornost. Marie ho pořád prosila, měli bysme s ní zajít na veterinu, asi jí něco je. Ale karel jí přesvědčoval, počkej, až dostanu zálohu, musíme vydržet s penězma do patýho, Maruško. Neboj se, nic jí není, uvidíš. Celý odpoledne naříkala, řekla Marie. Kdybys viděl, jak se na mě dívala, tak jsem vzala jsem peníze, co jsem dávala stranou na elektřinu, a šla jsem s ní k doktorovi. Rychle se na něj podívá, jestli se nebude zlobit, ale karel nic neříká, tak pokračuje, měla v břiše nádor. Operace by byla hrozně drahá, povzdechne si bezmocně. Tak jsem jí musela nechat utratit. Je vidět, že si to vyčítá. Nechala utratit svojí jedinou přítelkyni, nechala umřít jedinej růžovej jazyk, kterej jí kdy nadšeně lízal, jedinou kožešinu, která jí hebce hladila, oči, které se na ní s láskou a oddaně dívaly. V tom jí uvidí, jak se vláčí po ulici a táhne v tašce nemocnou fenu, jak čeká v čekárně s nemocnými zvířaty, jak se jí veterinář ptá, chcete jí zkusit nechat operovat, ale nedávám vám velkou naději, pak na chvíli znejistí a se studem se ho zeptá, a kolik by to stálo, pane doktore? Pak chvíli přemýšlí a rozmýšlí se, má mu zavolat, ale on je zrovna se staženejma kalhotama se Soňou za garáží a nebere telefon, rychle se tedy rozhoduje, stejně ví, co by jí Karel na to řekl. Srdce se mu sevře. Neplač, jde k ní, vezme jí do náruče a obejme. A Marie se rozvzlyká, cítí, jak se mu v náručí chvějou její kosti jako listy, vnímá ten pocit. zase je sama, pes jí umřel, manžel se jí někde v nekonečnu vzdaluje pravidelnými pohyby jako lyžař a ona si dává ruku před oči, aby ho ještě na chvíli uviděla jako mizející bod v dálce na obzoru. Něco jsem ti přinesl, říká rychle a pokládá před ní na stůl zabalenou bonboniéru. Děkuju ti, jsi hodný, řekne automaticky, ale ani se na dárek nepodívá a zase pláče.

Ví, co chce slyšet a najednou to řekne. Ten pocit viny. Hladí jí po vlasech a slyší sám sebe, svůj hlas, ten protektorský, mesiášský tón, já jsem ten, který ti přináší radostné poselství, Marie, vyplním ti tvoje největší přání, dám ti smysl života a nahlas skoro něžně říká, neplač Maruško, všechno se změní, chtěl bych mít s tebou dítě, přál bych si to. Ale..., Marie se mu podívá překvapeně do očí a najednou cítí ten pocit štěstí, tu radost, nazvedává jí sukni jako jarní veselý vítr, fouká jí do vlasů a běží z kopce dolů. Najdu si práci, říká Karel, tenhle projekt stejně asi zase nevezmou, moh bych jít zase učit, nabízeli mi práci na fakultě, neboj, zvládneme to. Povzbudivě se na ní usměje, zvládli jsme i horší věci, moc toho nepotřebujeme, byt máme, nájem nějak zaplatíme, auto nechceme...jen jako by mimochodem si vzpomene na to oranžový lamborgini, a ty umíš ušetřit, podívá se na prošlapaný koberec, na kterém stojí, na zašlý kdysi hnědorudý vzor, vzpomene si na rozdrolené lino v koupelně, na zašlou kuchyňskou linku a na poškrábanej kdysi lesklej umakart, na býčí srdce uvařené ve dvacet let starém a už trochu oprýskaném nádobí, svatební dar, trochu se nadechne, umíme žít skromně, o materiální věci nám přece nejde, hlavně abys byla šťastná. Záclony zašedle zavlajou.

Marie sklopí hlavu a trochu rozpačitě říká, já nevím, Karle, jsem už na to stará, podívá se podvědomě na svoje břicho a ucítí to neznatelné píchnutí jako jehlicí na pletení, nechci, abys kvůli mně všeho nechal, aby ses zahrabal někde jako asistent na fakultě a čekal roky, na co? Na docenturu? Na postup, aby ses musel vláčet jako já denně do práce a vzdal se, na chvíli se zarazí, je to trochu patetický to, co chce říct, cítí, že je to hloupý, ale jiný slovo jí nenapadne, nadechne se a řekne, nechci , aby ses vzdal tvorby, aby ses vzdal svých plánů a snů, abys zahrabal svůj talent. Skoro má chuť ještě říct, na to nemáš právo a pohladit ho po tváři, ale neudělá to, bylo by to snad už přece jen trochu moc. Ale už když to říká, ví, že to tak nemyslí, že to říká jen tak, jak naučenou větu, jak scénářem předepsané ušlechtilé vzdrování, maminka jí vždycky řikala, abys měla šťastné manželství Maruško, pamatuj si, nejdůležitější je, muže ve všem podporovat. jak ve venezuelské telenovele, ne, Pedro, nemohu po tobě chtít, abys opustil kávovníkové plantáže, a nechal tady Maríu Lucíu napospas Chosé Garcíovi..., čeká, že teď začne ta hra na ušlechtilejšího a ona jí ráda prohraje, ať ví, že si ho váží, ať ví, že by se pro něj všeho vzdala, i dítěte, kdyby chtěl. Že jí jde jenom o něj. Takhle má vypadat ten důkaz nezměřitelné, opravdové lásky. Předpokládá, že on řekne, miluju tě a chci s tebou dítě, proto jsem si tě vzal a vybral mezi všema ženama, a nic víc v tuhle chvíli neřeším. Projekty, zahrady, schody a zábradlí, přítok a tlak vody a kašny, rozpočty, chci jen tebe a naše děťátko. Marie se ho drží kolem krku a čeká, až to řekne, těší se, a to si naplno uvědomuje, na tu nejšťastnější chvíli ve svém životě. Teď, teď, teď, teď jsem šťastná. Je přitisknutá tváří k jeho tváři a šťastně dýchá. Mají puštěné rádio, přestala hrát hudba, regionální zprávy hlásí vlakové neštěstí na trase Praha Kolín, vlak vykolejil, dvacet zraněných, ale naštěstí žádný mrtvý, všichni jsou mimo nebezpečí, i když některá zranění jsou vážná, příčina neštěstí se zjišťuje. Karel se zarazí, Marie čeká, nějak se ta chvíle zbytečně prodlužuje. Chvíli ještě mlčí a Maruška pořád čeká a dýchá, pak se k ní Karel skloní, políbí jí do vlasů a jen řekne, děkuju ti, odejde do pracovny a zavře za sebou dveře. A oranžové lamborgini mu projede srdcem.

Maruška stojí u topení a dívá se z okna, venku se stmívá, okraj domácích šatů se jí neuroticky kroutí a tečou jí slzy. Pozoruje listy jak se sotva znatelně chvějou ve větru, cítí ve vzduchu jemný písek, nadechuje se, ta jemnost, která jí skoro dusí, přepadává v krutost a rozkašlává jí. Jak si asi připadal ježíš, když visel na kříži a přinesl oběť, to ale bylo něco jiného, před ním se oteíraly zahrady plné šťastných, spasených duší. Naděje, odpuštění. Ale ona cítí prázdno. Fatální nepřekonatelné prázdno, tolik se snažila a nic, nikdy už nebude nic, jen nějaký podivný zbytek života. Nějaký potemnělý, bezvýznamný zbytek života, jako když řekne studentům, vezměte si tu práci dokončit domů...něco, co je vysvětlené, nacvičené, probrané a stačí to doma už jen rychle dodělat.co budu dělat, pomyslí si, proboha,co budu celý ten dlouhý čas dělat? Je to tak perverzní, tak dekadentní, pak odejde žehlit.

Ráno si pečlivě učeše vlasy, utáhne je pevně na uzel, až jí vlhnou slzy do očí a pak odchází do školy, nekompromisně, s vědomým povinnosti, nesmlouvavě vyrovnaná a usměvavá. Má hodinu přírodopisu v nejvyšším ročníku, něco jí na tý představě zneklidňuje a dráždí, pak jí to dojde, ten arogantní spratek, dobře si všimla, jak se na ní minule díval, jak si prohlížel, její zadek a její prázdné břicho, jak přivíral oči a ona dobře viděla, co si myslí, o ní, o její černé sukni, o jejích vlasech a myšlenkách, s jakou jistotou uvažuje o výjimečnosti své vlastní DNA, zvrácenost genetiky, viděla mu na očích ten výsměch lidským obětem v inckých a majských civilizacích, glorifikaci značkových kalhot a bot, obdiv vulgární kultury, zaujetí pro virtuální sex. V hlavě se jí rozezněl Vivaldi a ukazovátko mu nemilosrdně zajelo do konečníku. Ah, konečně, výkřik...tisíce šípů, milióny střepů, jak svatý Sebastián. Ne já nejsem perverzní, perverzní je skutečnost, která mě obklopuje, ještě si pomyslí a pocítí nepatrné vzrušení, když nastupuje do tramvaje.

 Zajdu do Tesca a koupím tam k večeři býčí srdce, Karel ho má tak rád… A rychle kontroluje, jestli nezapomněla doma igelitovou tašku