OBVYKLÉ PÁTEČNÍ SNY O VÍKENDU
Miloš stejně jako Vlasta může být chlap nebo ženská, stejně jako dcera Mileny Jesenský byla Honza. Stejně jako se někdo jmenuje Jindra nebo Béďa. Miloš je ženská, Miloš jsem se měla jmenovat, kdybych byla kluk. To jméno mi vybrala máma, ale nikdy jsem se tak nejmenovala. Takže teď budu Miloš.
Jedu tramvají, čtyřkou do Vršovic. Mám hezký místo u okýnka a dívám se ven. Hned za řidičem. Napadlo mě, že mu strčím do kapsičky pade a pošeptám mu do ucha: Pořádně to rozjeď kámo, já sem totiž kočka, která miluje rychlou jízdu!
Rychlou jízdou se totiž nejlíp relaxuje, když drnčej koleje a lámou se výhybky, to je moje!
Adam mi poradil, abych dala řidičovi ještě další pade, že třeba stáhne střechu a tramvaj bude jako kabriolet. Vím, jak máš ráda vítr ve vlasech!
A Tomáš viděl řidiče tramvaje, který se mezitím změnil v erotickou ikonu, jako namakanýho Itala se zlatejma řetězama, jak letí s tramvají, akčně se otírá bokem o Bohemku a já si na zamaštěný sedačce popíjím piňakoládu.
Jo, jo, bude to krásnej víkend. Spojím to dohromady. Mám vítr ve vlasech, tramvaj se řítí, řidič řídí, až na něm chrastí a blýskají zlaté řetězy a já si užívám víkendové odpoledne v tramvaji. V jedný ruce držím piňakoládu a druhou rukou hladím po skleněném poklopci chlapa, kterej miluje nebezpečí, pod rukama silnej agregát, mezi stehnama páku a s odkrytou hlavou a větrem ve vlasech se dívám předním okýnkem, jak se v dálce setkávají kovové kolejnice jako industriální dračí jazyky. To je můj holčičí sen z období latentní sexuality.
Adam stojí vzadu a dráždí rozevřené kolejnice až do vyhrocené špičky v dáli.
Vítr letí, koleje letí, nádherná neděle.
Ptala jsem se Tomáše, co bude dělat o víkendu, jestli pojede na chaloupku. A on řikal, že si přes víkend pojede někam zalyžovat, spíš do Alp než do Krkonoš, je tam větší komfort, lepší servis a vyšší hory, že pojede s nějakou partičkou prima lidiček a vezme si s sebou svoje nový prkno, že mu sice zbejvá do vejplaty asi tak patnáct korun, ale že má když tak tu kartičku, tak si něco vybere a půjde na těch pár dní do debetu, než mu přijdou další peníze... Ty vtipálku !
Řekla jsem mu o tý tramvaji, že si pojedu zajezdit čtyřkou do Vršovic, když mám teď tu novou tramvajenku a zaplacený všechny pokuty, naše šéfová Míša se tomu smála. Ah, ty děti a jejich sny! O víkendu bude uklízet, prát a spát!
Adam říkal, že půjde do státní opery na zádušní operu a že až bude paní Urbanový nejvíc vibrovat klitoris, skočí z trigy Národního divadla, pohladí pegase, pohladí pohlaví sochy, podívá se naposled na Hradčany a skočí. Pohřbít chce zaživa do sklenice a mít skleněný trenky. Tak začal víkend. Nádherný představy.
Doporučila jsem Adamovi, aby neskákal. Z historicko kulturního aspektu by to sice byla krásná smrt pro někoho, kdo hraje na klavír a miluje operu a kdo se mnou pracuje na projektu: Ctnost ukrytá ve skleněném spodním prádle. Frustrace nebo rozkoš ? Taky teď ve volných chvílích – o poledních a kuřáckých pauzách - děláme na libretu opery Masturbující pejsek, ale esteticky to není moc krásná smrt. Sice ta chvíle, kdy by letěl s hejnem racků nad Vltavou, pokud by foukal silnej vítr, plachtil by s nima chvíli nad vodou, která by zářila v odlescích slunce, v dálce panorama Hradčan, ta chvíle by v sobě skrývala jistý poetický půvab, ale přece jenom válet se pak rozmixovanej na nábřeží mezi projíždějícíma tramvajema a autama, lidi by na něj čuměli a on by si nakonec musel přiznat: Je to tak plebejské! Proč jsi mi v tom nezabránila, ty zlomyslná čubko? Ještě by přišly nakonec výčitky a urážky. Musel by mi dát za pravdu, že si měl i ve chvíli své smrti zachovat fyzickou krásu. A u toho by rozhodně dělal scény.
Proč jsi mi to neřekla, když jsi tak chytrá! Mával by rukama. Komunisti, komunisti, za všechno můžou komunisti, ty tě zkazili ! Nedovedeš říct nahlas svůj názor, mlčíš stejně jako jsi mlčela na XVI. sjezdu strany ! A do toho ten skrz naskrz prošoustanej katolickej underground, taková bezbožnost. Slabiny všech papežů i jejich psů a koňů se do teď chvějí nad tou nestoudností v hrobech. Vy jste teda generace!
Ty romantický představy o reálném socialismu, ty ideové špičky a hroty a vzedmutý patos. A rudé prapory vlály! Jiřina recitovala a salvy z děl se chvěly posledním vzdechem jako rány z revolveru Vladimíra Majakovského. Ty romantiku, dny ubíhaly ponořené v každodenní všednosti matných obalů na konzervách a ztvrdlých tesilových obleků v obchodních domech Prior. Mě na sjezd strany nepozvali. A ani po mně nikdy nechtěli, abych jim podepsala spolupráci. Já jsem byla jakýmkoliv režimem vždycky opomíjená. Říká Miloš.
No, vidíš, vidíš, jaký jsi byla vždycky hovno. Nechci skončit jako ty. Nikdy! Nikdy! Nikdy!
Ano, rozhodně by si měl zachovat fyzickou krásu i po smrti na těch několik zbývajících dnů, kdy bude ještě ve své fyzické podobě pobývat na našem světě pro případ, že by ho chtěli před zpopelněním ještě vyfotit. Aby milenky plakaly, až dostanou malý funeral art v podobě 3D barevné pohlednice jako smuteční oznámení.
Navíc, nevymkne se tak lehce, chlapeček, musí si ještě rozedřít bedra a kyčle a chlapecká stehna o ostré švy a hrany skleněného spodního prádla. Musí se ještě pár desítek let rajcovat frustrací a láskou ke gotické pánvi schované v guvernantce, která chodí na hodiny klavíru výhradně bez kalhotek. A ráda jí v restauracích. Musí ještě prosedět několik milionů hodin v devítí hodinovejch setech v práci a vykřikovat: Nuda, nuda, nuda, umřu nudou. Poprav mě, zabij mě, zastřel mě, ať se něco děje! Taky ještě musí přece dostudovat historii, aby se z něj stal doktor pervervistiky a ne nedostudovanej ignorant jako ze mě. Aby neskončil jako píča v kontaktním centrum . Musí se stát prezidentem akademie anebo papežem, nemůže si jen tak nerozvážně, juvenilně poskakovat po střeše Národního divadla, osahávat genitálie národních hrdinů a vojíždět tam pegasy a pak si padat do industriálního prostoru mezi nebe, město a chodník.
To teda hovno, ještě bude trpět, spratek! Jedině, že by mě popravil a já bych ho pak zastřelila, ovšem absurdnost týhle vize ukazuje jednoznačně na to, že pravděpodobně oba přežijeme, i když … Poprav mě, prosím, poprav mě!
Protože já jsem asociální magor naprosto neschopnej se kdekoliv rozumně etablovat.
OBVYKLÝ PÁTEČNÍ PODVEČER CESTOU Z PRÁCE
Miloš stojí pod Národním divadlem, je trochu prohnutá v pase a dívá se vzhůru na střechu, do nebe, vítr jí fouká do vlasů, tak jak to má ráda. Miloš stejně jako Vlasta může být chlap nebo ženská, stejně jako dcera Mileny Jesenský byla Honza. Stejně jako se někdo jmenuje Jindra nebo Béďa. Miloš je ženská, Miloš jsem se měla jmenovat, kdybych byla kluk. To jméno mi vybrala máma, ale nikdy jsem se tak nejmenovala. Takže teď budu Miloš.
Miloš tedy stojí pod Národním divadlem, je trochu v záklonu a dívá se vzhůru na střechu a taky do nebe, vítr jí fouká do vlasů tak, jak to má ráda, slunce jí svítí do očí a trochu je přivírá. Má na sobě květovanou sukni, takovou retro květovanou sukni trochu jako ze sedmsedátejch let a ruce v kapsách. Mává na Adama, který hladí na střeše trojpohlaví trigy. Směje se a chystá se skočit.
S úsměvem, chce pohřbít do sklenice.
Jakou sklenici jsi měl na mysli? Volá na něj Miloš a mává, ale Adam ji neslyší, po Národce z jedné strany a po nábřeží z druhé strany jezdí tramvaje a auta. Vyndá tedy z igelitky broušenou skleničku na víno, trochu omlácenou po okrajích a drží ji za nožičku. Zvedá ji nad hlavu a ukazuje jí Adamovi.
Proboha, nenakláněj se, spadneš! Ještě nemám připravenou tvojí skleněnou rakev...
Mává na něj zuřivě. Dává si jí před oči a dívá se skrz broušené sklo do slunce, krása! Kdyby v ní tak bylo Adamovo srdce jako červené víno, jiskřilo by červeně a rudě. Pak vyndá zavařovačku a ukazuje mu zavařovačku, chce, aby si vybral.
Adam leží na břiše, dívá se na ní dolu ze střechy a vůbec nechápe, proč mu to ukazuje, co to vyndavá z tý igelitky od Alberta a čím to mává? Miloš v sobě prostě nedokáže ani v tuhle tak magickou chvíli, kdy se Adam pravděpodobně chystá na smrt, potlačit tu praktickou stránku své povahy, Miloš zdá se nemá úctu před ničím a nedokáže v sobě ani pár vteřin před smrtí potlačit ten nesnesitelný ženský pragmatismus, tu praktickou mámu, která si s sebou přinese v tašce dvě sklenice, když neví přesně, jak to Adam myslel.
Do jaký sklenice, chceš pohřbít? Volá na něj.
Cože neslyším tě? Volá Adam.
Tak slez, volá Miloš, řeknu ti to, až budeš dole. Mává na něj, aby slez.
Ale on zrovna drží za pohlavní orgány sochu a dolů se mu nechce.
Už si se tam dost navyváděl, polez dolu ty nedostudovanej doktore pervervistiky. Pojď dolů. Prosím!
A tak Adam někudy sleze dolu. Proleze nějak vnitřkem divadla, přes půdu a okýnkem tajnýho záchodu proleze zpátky k Milošovi na chodník.
Co je? Řve na ní. Pořád si myslí, že se neslyší.
Do jaký sklenice, chceš sakra pohřbít, ptá se Miloš. Jak jsi to myslel? Do zavařovačky nebo do skleničky na víno? Ukazuje mu obě sklenice, ta na víno je hezčí, ale zavařovačka je větší.
Panebože, Adam si položí ruku na čelo, tak kvůli tomuhle jsem neskočil! Ty blbko!
Hm, přece nebudu v pondělí sama devět hodin v práci, to bych se tam musela zbláznit.
No, jo, tak zejtra v práci. Jakou máš?
Já jdu na devítku. A já na osmičku.
Tak zejtra, čau...
Miloš odchází s igelitovou taškou na metro a Adam utíká na tramvaj.
Jedu za Sylvou, to bude zase masakr! Tak čau!
Čau, já jedu domu dělat večeři. Asi těstoviny nebo chleba. Nebo brambory.
Brambory jsou nejlepší, Mílo. Nebo jim dej chleba, je to tak národní. Chleba se solí!
A jakou jsi chtěl vlastně tu sklenici ? Volá za ním ještě Miloš a mává igelitkou. Ale Adam už ji neslyší, utíká na tramvaj. Jede někam sehnat hulení a pak za Sylvou.
Miloš tedy zůstane stát trochu bezradně na ulici. V každý ruce jednu sklenici, co s tim teď budu sakra dělat? Ale pak si poradí. Do zavařovačky naložím hermelín a tu na víno si dám na stůl a bude tam stát tak dlouho dokud nespadne a nerozbije se a Milošova šílená emo dcera společně s rozvážným stárnoucím psem si společně v tekuté depresi nepořežou těma střípkama žíly. Nebo je naházej do koše a Miloš si pak o ně pořeže prsty, až ho půjde vysypat. Jako o ty zasraný žiletky, který má Maruška pod polštářem a který tam našla, když jí převlíkala povlečení na posteli. Šílená emo princezna ukládá každý večer hlavu na polštář, pod kterým má žiletky a spínací špendlíky.
Měla by to říct její terapeutce, její psycholožce, její třídní učitelce? Ošetřující lékařce na alergologii nebo zubařce? Samý ženský. Ne řekne to tomu černýmu andělovi, až zase přiletí v noci k Marušce na okno a bude zpívat jako vykastrovaný havran. Bude mávat křídly do noci a zářit zobákem jako vybroušeným diamantem. Kde je její srdce, její srdce ukryté v dece, do který si snad ta holčička, proboha, nic nezašila! Snad granáty a rozbušky, proto spí v noci tak klidně, tak andělsky tiše a bez pohnutí, asi aby se nerozstřílela.
Miloš dá sklenice do igelitky a rozhodne se, že nepojede metrem, ale pojede tramvají, bude se rozhlížet po městě a dívat se, jak ptáci letí nad městem, jak rackové krouží nad Vltavou, bude držet v ruce igelitku a čekat na svoje satori v tramvaji. Jinak to ani nejde.
Ah ty igelitky, jistě jednou přijde den, kdy budou igelitky padat z nebe a pak budou svatořečený. Miloš si chytí tu nejkrásnější a ušije si z ní velký stydký pysky, aby pod nima měla pořád vlhko, aby i její stárnoucí pochvička byla pořád vlhká, klimaktericky nevysychala a nevrzala. Miloš má už jasný plán, ustřihne igelitce uši a ušije si z ní jako z kůže novou pochvu, pod ní bude erotické permanentní vlhko, vlhko, které poteče a provlhčuje navzdory času a stárnutí nejen sliznice, ale i srdce a mozek.
Adam ale říkal: Až budeš v tom přechodu, nech už jí proboha na pokoji a nic si nikam nenašívej. Věnuj se už konečně duši. Bůh to tak asi naplánoval, obrať se k spirituálním hodnotám a buď už konečně šťastná! A začni jezdit na kole jako moje máma. Začínám už mít pocit, že jsem ten přechod od tebe chytil, někdy mám návaly a bušení srdce. Jsou na to nějaký prášky? Ale upozorňuju, že antikoncepci neberu.
Ale Miloš se rozhodla, že bude permanentně vlhká. Nedá se nic dělat, sen je sen. Každý má svůj cíl, svůj malý targetík. V práci máme jako targetík zlepšit prodejní dovednosti a zvýšit úspěšnost aspoň o šest procent. Podaří se to? Dokáže to manažer Velký Ježíš v tečkované kravatě. To se uvidí! Jestli to dokáže, půjdu do tý igelitky, říká si Miloš a dívá se z tramvaje.
Krásná nová pochva by byla třeba i z plyše, růžová plyšová pochva, vzdychá Miloš a noří se nostalgicky do podvečera. Z králíčka nebo z medvídka nebo dokonce z medvídka Pú. To by bylo nádherný. Medvídek Pú Miloše dost rozesměje a vrátí mu dobrou náladu, musím to říct zejtra v práci Lence, Lenka medvídka Pú totiž zbožňuje. Nebo z kočičky Kitty, musí se doma zeptat Marušky, jestli by chtěla mít pochvičku z kočičky Kitty, když jí má všude. Na tričku, na penále, na punčoškách, na sponečkách, bylo by to krásný, milý a roztomilý. Proboha, co když už jí ale z tý igelitky dávno mám a nevím o tom? Vyděsí se. Co když už nezůstává žádná naděje na postklimakterické zavlhčení? Skoro stejně deprimující představa jako, že v bankomatu se jí ukázaly na účtě poslední tři stovky.
Život je píča, hnusná igelitová modro žlutá píča z igelitky od Alberta, uzavře to Miloš. Dneska už se stejně nic lepšího nestane. Nuda, nuda, nuda. Co když je život jen jeden a žádný reinkarnace nepřijdou?
Tak to by byl průser, promarnit ho našíváním igelitek na genitálie.
Musim ještě koupit někde ten chleba, asi v sámošce. Pomalu vystupuje. Na ulici už je tma. Jen tma, světla, auta, tramvaj odlítává na vesmírnou základnu do depa a jedna černoška, která jde po chodníku, je celá černá, takže není vůbec vidět, má jen světlou šálu a rukavice a vypadá to jako kdyby šla ta šála s rukavicema po chodníku sama.
Miloš poslala Tomášovi esemesku: Potkala jsem na ulici černošku, jde po chodníku, ale všude je taková tma, že ta černoška není vůbec vidět a vypadá to jako by šla po ulici jen její bílá šála a rukavice.
Hm, lepší než hulení. Myslí si Tomáš. Navíc stmívání je zadarmo.
Ne, já nejsem sjetá, nejsem sjetá chemicky, ale mechanicky. Jsem už strašně stará a sjetá realitou, skutečnost je nejsilnější halucinogen.
Nádherná tma. Jen sámoška a její zboží láká a svítí.
Všechno je dražší, říká Milošova oblíbená paní pokladní, se kterou občas vede úvahy na téma sociální revolta a rezignace.
Je to hrozný, ale co s tim naděláme...
Asi nic, ještě že je ten víkend.
Už abysme zavřely. Strašně mě dneska bolej záda.
No jo, zase řáděj ty chřipky a ty léky jsou tak drahý, koupila jsem si šumivej acylpirin a představte si, že jsem za něj dala přes stovku.
Je to hrozný, já jsem tuhle vyplázla v lékárně tisícovku a ani nevím za co. Všechno je dražší, ale šéf ty jahodový jogurty pořád drží na jedenácti korunách, kdybyste chtěla, jsou výborný. Lidi je hodně kupujou, hebký a smetanový...
Tak naschle, ať vám to uteče. Už jen půl hodiny.
Miloš odchází ze sámošky opět sama a opět do tmy. Teď už spěchá definitivně domu.
Otevře dveře a rozevře se před ní obvyklá rodinná scenérie. Ruda sedí u počítače a prohlíží si nějaký zelený listy.
Co to je? Ptá se ho Míla a stojí v předsíni ještě stále s nákupem v ruce, v jedné ruce má tu značkovou igelitku od Alberta, se kterou má velké úmysly. V druhé ruce má bílou igelitku ze sámošky. Nakonec i ta by se mohla hodit. Je lehčí a možná i prodyšnější.
Právě se napojuju na mentální svět kopřiv, říká Ruda. Pojď se podívat. A ukazuje jí obrovský zelený listy a rostlinný struktury na obrazovce. A tak Miloš udělá i s igelitkama pár kroků do pokoje a dívá se.
Dost bylo marihuany! Všude samá marihuana, ale kopřiva je graficky daleko zajímavější.
Mezitím vyleze Maruška z pokojíčku, mami, mně je hrozně špatně, asi mám nějakou alergii. Jsem zase hrozně oteklá.
A opravdu hlavičku má oteklou a špatně se jí dejchá, chudinka malá. A v tom dostane Miloš strašnej vztek. Takže zatímco on se tady napojuje na mentální svět kopřiv, ona se dusí vedle v posteli.
Zabiju tě, zabiju tě, zabiju tě, kreténe! Má chuť zařvat. Ale místo toho jen řekne.
Vem si koťátko, xyzal a kalcium, přijdu za tebou. To je asi těma kopřivama, tatínek se napojuje na jejich mentální svět a neví, že ty jsi na ně alergická.
Hm, napojuje se na ně celý odpoledne, říká Maruška. A xyzal a kalcium jsem si už dávno vzala.
V tom se zeptá Ruda: Nejdeš z tý práce nějak pozdě? Holka se ti tady dusí a ty někde lítáš s taškama.
Pak se na chvíli odmlčí, zamyslí se a zeptá se: Myslíš, že je zajímavější struktura tahle se stonkem nebo jenom ten list? Víkend definitivně začne.