Sedí v Café Moderna nebo v Café Dekadence u proskleného okna. Dívá se ven na nábřeží, pomalu se stmívá, pouliční lampy se začínají rozsvěcovat. Odpoledne se pozvolna mění v podvečer, podvečer ve večer. Večer v noc a tmu. Chvílemi sklání hlavu nad knihou, kterou má otevřenou na stole. Nejspíš Nietze. Na stole stojí sklenice, do které chce pohřbít. Září v ní krvavě červené víno. Sklání půvabně hlavu v tom polozakrytém polostínu, který vrhá secesní lustr. Má na sobě vetchý intelektuální kabát s roztrženou podšívku bohémsky slepenou izolepou. Košili po Sergeji Jeseninovi, plátno z bělostných ruských plání. Ještě voní ruským sněhem. černou vestičku, manšestrové kalhoty. Prostě vlna, manšestr, bavlna, plátno. Je to tak intelektuální a lehce umělecký. Sorbonna anebo Montmartre, umělec nebo intelektuál? Právě vyšel ze své mansardy na podvečerní sklenku vína, za chvíli přijde přítel Modigliani a ukáže mu v černých deskách svoje nové kresby. Má to tu atmosféru první republiky, někde mezi Franzem Kafkou, Josefem Čapkem a Bohuslavem Martinů. Je to trochu francouzský i německý, nějaká silná kulturní vazba. Světlo v místnosti jemně střídavě osvětluje z obou stran jeho obličej, vytváří křehký a jemný stíny na jeho tvářích, tajuplnou nejistotu, nepolapitelnost. Křehkost a nedostupnost.
Sedí také v Café Moderna nebo v Café Dekadence, sedí uprostřed místnosti a pozoruje ho. Dívá se na něj, jak zdvihá občas od knihy hlavu a pozoruje nábřeží, kde se pozvolna mění odpoledne v podvečer. Cítí ten ruský sníh z jeho košile, bílá barva vždycky tak ostře voní. Co asi čte? Co si asi myslí? A kam chce, aby ho pohřbili? Mírně maoistický kabát z New Yorkeru na ní působí najednou tak bez napětí, tak konzumně svázaně. Fialovo černý téměř secesní dekor na sukni z Promodu, vyznívá uniformně a průmyslově, průmyslová krása. Je to směšný.
Už nikdy nebudu pít Sex on the beach, pomyslí si. Je to tak povrchní a vulgární, objedná si červené víno a zapíjí ho vodkou.
Někdo si k němu přisedne, zřejmě přítel, začne dělat takový malinký neurotický gesta a říkat ty trochu moc rozvášněný věty zřejmě o poslední inscenaci Ifigénie ve Státní opeře. Neslyší ho, ale vidí, jak trochu manýristicky zaklání hlavu a kompenzuje tu umírněnost a geometričnost moderního umění nějakým klasických silně emotivním motivem. Zapaluje si zkušeným gestem cigaretu a naklání se jejím vytrčeným koncem nad oheň. Je to tak vzrušující. Nechává plamen na chvíli jasně osvítit linku od lícních kostí, světelný odraz ve skle těch nezbytných brýlí až na krk. Nechává dál plamen svítit i pod košilí po Jeseninovi, pod manšestrovými kalhotami a nechává soustředěného pozorovatele se domýšlet, jaké jsou kosti v tom skloněném těle.
Cítí, že ho někdo pozoruje, ví to, nějaká dívka nebo žena. Zaujatě. Ví, že ho vidí .
Vidí to romatizující plátno, tu expresivní hrubost vlny, historizující nadčasovost bavlny a manšestru. Ví kdo je. Ví, že čte Nietzeho. Tuší, co si myslí. Neví to, ale tuší. Je okouzlená.
Pak přijde ten impuls. To nazvednutí. A ona se zvedne se a jde k němu. Nemůže zůstat sedět a jen se dál dívat. Chce vstoupit do jeho skutečnosti. Zoufale to chce, vášnivě se mu chce přiblížit. Ukousala by si všechny prsty jen kdyby mohla aspoň na chvíli do jeho světa. Kdyby na ní promluvil, slyšet jeho hlas, dotknout se jazykem jeho mozku, vložit aspoň prst, jen jeden prstíček, ten nejmenší do jeho srdce a hladit mu aortu. Aortičku.
Mám na mozku navlečený tanga, pomyslí si. Mezi hemisférami mám červenou krajkovou šňůrku a ta mě tam dře. Chce se zbavit té závislosti, vyvázat se z toho sevření. Tak moc se snaží, vypadat hezky a dobře, být nezávislá, chytrá, úspěšná, šikovná, najednou si uvědomuje, jak je to zbytečné. Chce proniknout do toho půvabu. Chce za ním.
Beze slova před něj položí na stůl Osudovou svázanou v Beethovenově kůži. Ví, co to znamená.
Zvednou se a jedou taxíkem k němu domu. Pořád mlčí. Otevře dveře od bytu. Pustí gramec, nejspíš Verdiho. Pravděpodobně předehru z Rigoletta. Ona tam stojí a dívá se. On se svléká. Nejdřív si sundá kabát, pak košili. Dívá se na něj a na něco čeká, neočekává jen sex. To samozřejmě taky. Ale čeká, že se něco stane. Něco magického, že se propojí Nietze s moderním tancem, že se spojí úzkostná nesrozumitelnost Kafky se smyslnou ruskou přírodou Jesenina a něco, nějaký magický zázrak, jí propojí s vesmírem a s kontinuitou časů.
Sundává si košili a pak kalhoty. Nakonec si sundá spodní prádlo.
Udělá k němu krok a natáhne ruku. Otočí se k ní a stojí před ní víc než nahý.
Proboha! Lekne se, ten čůrák má na rameni vytetovanýho čínskýho draka!
Otočí se a jde pryč, jede tramvají a spěchá do města, jde do svého oblíbeného Ambiente baru a pije celou noc Sex on the beach s chlapem v kostkovaný kravatě. Všechno je pryč.