Drsné zkušenosti s reklamou

Nikdo nemůže divit, že nevěřím reklamám.

Začalo to tím, že jsem si nechala sestavit genealogický rodokmen u manželského páru z Trutnova. Pavel a Monika odvedli vynikající práci. Na základě mých údajů našli mého prvního historicky doložitelného předka, byla to opice Ema a stvořil ji bůh.

Mluvila javansky a zpívala táhlé skřekové hrdelní písně. Já bohužel hudební sluch nemám, a tak jsme si připlatila, abych zjistila, kde se tato vloha z mého rodokmenu vytratila. Bylo to někdy v 15. stoletím našeho letopočtu, kdy si moje prabába známá pod jménem Skřivánek vzala za muže naprosto hluchého rolníka Jiřího Motyku.

Neměl hudební sluch, ale měl pěknou motyku a nádherný vztah k půdě, i když nebyla jeho. Ve středověku jsme tedy nebyli rytíři na černých koní, jak jsem si až do té chvíle romanticky představovala, ale poddaní na statcích jistého anonymního šlechtice. Ano, mé předky často bili karabáčem a pobízeli je bičem k lepším výkonům na pracovním poli.

Potom jsem podlehla svodům plastické chirurgie, hodně mě nalákala nabídka nejbezpečnější Low-Flow narkózy vč. zahřívání těla a použití trombotických punčoch. To rozhodlo. O trombotických punčochách jsem snila už dávno a doufala jsem, že mi je dají s sebou domů.

Tvrzení, že používají implantáty pouze od renomovaných výrobců, mě definitivně přesvědčilo, abych si nechala zvětšit břicho. Moje okolí propadlo zděšení. Nechat si zvětšit břicho! Proč ne prsa? Musela jsem předstírat, že jsem otěhotněla a očekávám zrození mesiáše. Nikdo mi to nevěřil. Plastický chirurg odvedl opravdu dobrou práci, snad jen s velikostí břicha 200G to trochu přehnal. Ne, nečekám mesiáše, musela jsem poopravit svůj příběh, ale mesiáše dva, to už mi uvěřili.

Hned jsem začala pěstovat bio zeleninu, aby měly děti zdravé jídlo. Byla to zelenina, která roste hlavou dolů a nezabere v bytě moc místa. Ze stropu mi odpadávala zem, mrkve se vesele smály jak rozesmáté lustry. Brambory žluté jak kuřátka zářily v ranním slunci, které se do bytu dostávalo přes solární panely, a zralé plody padaly bez zábran do koberců.

Zakoupila jsem sadu sítí, aby se mi zelenina pádem nepotloukla. V bytě jsem se musela začít vznášet. Elektrická křídla od tradičního českého výrobce nebyla levná, a tak jsem byla nucená počkat než mi je poslali z Číny. Čekání se vyplatilo, byla jsem s nimi spokojená. Jen baterky jsem musela měnit častěji, než bych si přála. Zakoupila jsem tedy přenosný agregátek, na který jsem se během dne napojovala.

Abych se nemusela stále vznášet, spala jsem v noci na patře, které mi dodala místní firma. Mojí recenzi a fotku své realizace v mém bytě si na svojí stránku dát nechtěla. Proč? To nechápu.

Pak jsem zatoužila po romantice.

Nejdříve jsem si jí užívala s aviváží vůně čarovných květů, která překvapila moje smysly nespoutanou svěžestí vzácných druhů. Neotřelost této vůně rozehrávala plná, smyslná až troufalá intermezza dřeva, pižma a tajemných tónů a ve mně navozovala naprosto nekontrolovatelné stavy citlivosti. Pořád jsem plakala, padala jsem na kolena a opakovala: Bože, to je taková krása! Byla jsem tak rozrušená, že jsem skoro nemohla žít.

Přešla jsem tedy na jemně lechtivou, ale výraznou vůní nejvybranějších citrusových plodů, kterou doplňují kontrastní tóny jablka a hrušky a hladivý dotek uklidňující vanilky. Vanilka mě bohužel moc neuklidňovala a citrusové plody mě tak lechtaly, že jsem během dne podléhala v těch nejméně vhodných situací záchvatům smíchu. Nejlepší lechtačka byla mandarinka. Prožila jsem si chvíle plné radosti, ale vzdalovalo mě to od mých povinností.

Moje obvodní doktorka mi proto doporučila něžnou pudrovou vůni bílých květů, sametové fialky a jiskřivé sladké broskve. Podmanivá vůně zaoblená smyslnými tóny dřevin, těžkými kořenitými tóny živlů a pudrovými podtóny pižma mě pak už rovnou čarou vedla k parfému s vůní syntetického santalu, která slibovala, že budu okouzlující, neokázale impozantní a svůdná.

Protože moje chování pod vlivem aviváže trochu poškodilo můj image, přála jsem si opět zvýšit svůj kredit. Slib že budu tajemná a nekonvenční žena se sice splnil, ale představovala jsem si to trochu jinak. Vůní syntetického santalu jsem svedla svůj noční stolek a od té doby jsem ho všude musela nosit v náručí. Jediný, kdo o mě projevil zájem, byl starší starožitník. Během koncertu Norimberských symfoniků, když si můj noční stolek spontánně přelezl na jeho klín, jsem však pochopila, že starožitníkovi nešlo o mě. Za zvuku violoncella mě i s nočním stolkem zrádně opustil.

Po této zkušenosti jsem zanevřela na komerční reklamy a začala se orientovat na opravdové hodnoty. Dostala jsem pozvánku do radikální skupiny Sbírejte boty pro naše potomky! Vrhla jsem se do toho po hlavě. I když jsem musela pro naše hnutí zakoupit malou garáž a na účtu jsem díky tomu byla v mínusu, vůbec mi to nevadilo.Vzala jsem si výhodnou půjčku na 200% úrok s tím, že kocour mi každý měsíc vrátí na můj účet pět set korun. Měla jsem poslání a byla jsem tím tak zaujatá, že jsem si ani nevšimla, že z mých známých a přátel se mnou nikdo nemluví.

Teprve později mi došlo, že šlo o ultra katastrofické hnutí, které pod heslem: Jestli to takhle půjde dál, naši potomci nebudou mít ani na boty! se snaží svrhnout vládu. Ve svém nadšení jsem si bohužel nepřečetla jeho stanovy. Dlouho jsem si myslela, že jde o ekologickou výzvu: Sbírejte boty, nepodporujte nadvýrobu!

Po tomto zklamání jsem ráda přistoupila na nabídku pana Pavla, který jediný zůstal mezi mými přáteli, na exkurzi do mých rodinných archetypů v jeho sklepě. S radostí jsem toho využila, jednak mi Pavel nabídl 50% slevu a pak, musela jsem se někde schovat před policií.

Dva roky jsem tedy šila u Pavla ve sklepě po tmě boty, které tajně posílal do Číny, a přibližovala jsem se svému prozření. Nabídla se mi zde jistá upřesnění. Mé předky netrestali karabáčem, ale krabičákem. Zakoupila jsem tester na alkohol. Mí předkové nebyli rolníci ale horníci. Z nostalgie jsem zakoupila sadu kahanů. Všechno nevyjde hned na poprvé, omlouval se Pavel.

Starožitník, který utekl s mým nočním stolkem po babičce nevěděl, že v jeho dvojitém dně jsou ukryta vzácná semena tančících rostlin. Starožitník to nevěděl a já také ne. Jak to, že teď to vím? Tajemství mi odhalila silná vize v trutnovském sklepě. Přišlo ke mně poznání. Zmarnila jsem rodinný odkaz kvůli parfému se syntetickou vůní santalového dřeva! Teď, až dvojité dno někdo objeví, vyklepe vzácná semena tančících rostlin na zem jako zbytečné smetí. Anebo chudák noční stolek někde shoří! Po tomto zážitku jsem už u Pavla ve sklepě dál zůstat nemohla. Požádala jsem ho, aby mě přenesl do 15. století. A on mi vyhověl.

Žiji zde klidně, trestají mě krabičákem, orám pole kahany a na cestu do podzemí si svítím motykou. Zelenina roste v zemi, bio oblečení sice trochu škrábe, ale to mi nevadí, jsem tady přece za trest a abych se kála. Vzduch voní omamně stejně jako aviváž.

Navíc vyšlo najevo, že anonymní šlechtic, který vlastní půdu, na které se Skřivánkem a s Motykou pracujeme, je můj bývalý šéf. Takže tady mám dokonce i známý! Ne, že by se mnou nějak přehnaně kámošil, ostatně, to nedělal nikdy. Jen se mě někdy v pondělí ráno zeptá: Tak jaký byl víkend? Anebo uprostřed týdne jen tak prohodí: Kolik už máte zoráno? Nebo: Reni, nesviťte zbytečně těmi motykami. A šetřte kahany, hrabat můžete chvíli i rukou.

Ale rozumím mu. Není mu do smíchu.

Pochopila jsem, proč byl ve 21. století stále tak mrzutý, když lidé chtěli za práci plat a proč jeho oblíbené heslo bylo: Peníze nejsou motivace. Jaký to asi pro něj musel být těžký úděl, když on potomek šlechtice musel pracovat.

Když mám volno, chodím tajně do lesa za poutníkem, který je prapraprapředek všech odpůrců establishmentu, bydlí v jeskyni, loví divoké tančící rostliny a nadává na pána. Na mé duchovní cestě mi dává cenné rady. V podstatě opakuje pořád dokola jen jednu cennou radu: Drž se svého krabičáku!