Martina, 50 let
Stalo se to tak, že se mi narodil krásný chlapeček, dělala jsem, co jsem mohla, abychom byli šťastní, překládala z angličtiny se synkem u prsu, učila a tak…a když jsem ho po necelých dvou letech odstavila, nějak se odstavil i tatínek…
James Brown je skvělej, když chcete vyrazit ven a pobavit se, ale JB do české domácnosti vyloženě nezapadá… nastal průser, podnájem, dítě, pes….stát vás umřít nenechá, ale začnou vám růst dluhy tam, kde si zvolíte, že jde platby nejvíc oddálit….překlady chvíli byly a chvíli ne, a novej překladatelskej sofvér prostě nenávidím, to mne degradovalo na občasnou černotu…a práce bylo pořád míň a pak konečně zavolali z banky, obestavili vám účet, jak odporné nelibozvučné slovo, to jsem omdlela..už se nedalo nic dělat, a museli jsme opustit domov, což bylo smutný a odnesl to pes…no já nevim, esli se to do toho vtipného časopisu hodí, ňák mi ten humor tím textem neprosakuje, ale já se směju, každej den, i když máme k večeři jen vajíčko…
no a taky ten model, že nemůžeš spát starostma, tak si zahulíš, a pak naopak spíš porád není ideální…
a pak jsem práci sehnala, ale bylo to tak, že paní ředitelka nabrala zezačátku lidi, a po měsíci ty, co měli nejvyšší plat díky věku a odpracovaným rokům vylila, a jejich úvazek ztenčila moderně na poloviční…
odnesla jsem si z toho šrám v podobě pásového oparu, když mám stres, ŽERU cigarety, a každej týden napíšeš několik dopisů, na který ti nikdy nepřijde odpověď, výborná dieta na zeštíhlení ega, jsi stará, máš malý dítě a nemáš vysokou, a rodina říká, no tak jdi do supermarketu k pokladně, když jdu do supermarketu jen nakupovat, mám závratě a tmí se mi před očima, prej ńáká elektromagnetická hypersenzitivita, ještě toho trochu, stačí že jsi stará a máš dítě, který má na světě jen tebe, a máš invalidní důchod prvního stupně, a nemůžeš sedět už ani šest hodin u kompu, protože pak nespíš bolestí, a taky jsem pochopila, co se po mně chce a stavím se na zadní, totiž: bolesti a deprese musíš řešit chemicky, co na tom, že když ty bolesti necítíš, tělo se rozpadá dál a bez tý nutný kontrolky, musíš spát a nemračit se bolestí, abys mohla pracovat a rodina a známí se na tebe nekoukali tak ňák jako že jsi líná, aale prosimtě, jaká nezaměstnanost, tak jdi dělat na poštu.
tak jo, no ale paní, vy máte tu nemocnou páteř, to my vám to doporučení nedáme, na poště musíte zvedat balíky….
a co bude to hyperaktivní nesoustředěný dítě dělat, když budu odpoledne a večer v práci, a nevyhoříme, když bude sám topit? Nakonec už je mi to tak ňák jedno, chodim pro vodu k pramínku, abych ji nemusela kupovat, když z vodovodu je ta hnusná tvrdá ledvinám škodlivá, a do lesa na klacky, nemám na dřevo, měnim se ze sexbomby ve stařenu s roštím na zádech, hra identit je nekonečná zábava, přestanu si barvit vlasy a schválně zestárnu, máma se zděsí, vypadám starší než ona a cítím temné uspokojení, pak si vlasy nabarvím na růžovo a za týden na modro, chodím po lesích a hledám útulnou jeskyni na důchod, aby tam bylo dřevo a pramen a málo lidí a hodně zvířat, který budu lovit za pomoci koček a psů…
stejně tu civilizaci nesnáším, i když internet a umělé tkaniny používám denně…zvlčim a sama sebe tak prokádruju, že už i ty dopisy píšu tak nějak bez víry, alibisticky, to myslí ta divoženka vážně, že chce s námi do pracovního poměru, myslela jsem že dobyju náš hrad, ale vládne tam šampón, neodepsal poprvé ani podruhé a aby se mi ještě víc pomstil, pokácel ty nejkrásnější stromy okolo hradu, zuřim bezmocí…
áááá už jsem sama sebe pobavila, pokračování příště, pošlu foto v kostýmku, za mnou zaparkovaný bourák, protože prej mám ještě jednu možnost, a to někoho sbalit, a tím se dostáváme k happy endu…