Pavel, 30 let

 

3 roky potom, co jsem skončil v jedný bance, mě vyhodili ze skvělý práce ( vyhodili mě právem, protože jsem tam chodil permanentně sjetej a nebo pro jistotu vůbec... Měli mě tam rádi, i šéf, ale nemohli mi to tolerovat věčně). 

 

Bohužel se s vyhazovem trefili přesně do období finanční krize a propouštění a poměrně rychle mi došlo, že i práce za poloviční mzdu, na jakou jsem byl zvyklej, bude velkej problém. Z peněz, co jsem si šetřil na auto a z odstupnýho (jo, až tak mě tam měli rádi) jsem dokázal žít půl roku, pak už to šlo šmahem do prdele - ten samej rok nás podvedla firma, pro kterou jsme dělali brigádu a třeba mě dodnes dluží peníze za 4 měsíce práce (který už nikdy neuvidím, ale borci pod jiným jménem firmy podnikají v oboru dál), takže lepit dluh dluhem, půjčovat si nejdřív na nájem, pak už jen na jídlo, zablokovanej nezaplacenej telefon, nezaplacený zdravotní pojištění, vyhozenej z bytu, první exekuce, první obsílka od soudu atd.... 

 

Ačkoliv jsem se z tý diskotéky probral téměř okamžitě, hodil se do cajku a začal shánět práci, tak mi trvalo dalších pět let, než jsem si přes všechny možný zkurvený práce za hubičku na dobu určitou, kde se lidi do roka zblázní, našel práci v dobrý firmě a která odpovídá mýmu vzdělání a praxi. 

Poslední exekuci jsem doplatil vloni v říjnu. Pět let jsem si nekoupil nový boty, bundu, kalhoty, dokud se na mě ten jedinej kus, co jsem měl, doslova nerozpadal... 

 

O tom, co to udělá se sebevědomím chlapa se asi nemá ani smysl rozepisovat ("mám kámošku, co se chce seznámit" "Super, ahoj, já jsem Vladimír, bydlím ve squatu a dlužím už jen půl milionu", nebo "v pátek jdeme na party" "pecka, jdu udělat tu trafiku dole u zastávky a přidám se"). 

 

Pointa je v tom, že jsou jen dvě možnosti: buď se na všechno vysrat a chcípnout a nebo to prostě přežít (přežít se dá i válka, tak proč ne tohle), což samozřejmě není nic novýho pod sluncem, ale je občas potřeba si to zopakovat. Omlouvám se za sloh, snad tě to trochu povzbudilo 
no já si připadal jak největší lůzr, takže jsem se s tím nikde nechlubil  a dneska už se dobře mám 

 

Systém je nastavenej tak, že jakmile tě nemůže ždímat, tak tě vyloučí... A s jednou drobností se může najednou posrat úplně všechno - tehdy mi vlastně poprvé došlo, jak se z lidí stávají bezdomovci... 

Týden po výpovědi mi exnul počítač - při shánění práce v době internetu taková drobnost, pak jsem dělal pro ty dobráky zadarmo, pak vyhozen z bytu, další rok jsem onemocněl s ledvinama... prostě jedna bomba za druhou  představ si, že jsem třikrát po sobě nastoupil do firmy, kdy dvě z nich po půl roce zavřely a všechny nás propustili a třetí se po půl roce odstěhovala z Prahy do Chrudimi (3x za sebou po půl roce vypadá v CV fakt fantasticky ) samozřejmě bez odstupnýho a protože nebylo odpracováno 12 měsíců v kuse, tak i bez podpory (pecka, když jen náklady máš za +15k měsíčně  ). 

 

Tou dobou v bance dva úvěry na domácnost ("no vy jste se sice pojistil proti ztrátě zaměstnání, ale to se na uzavření podniku nevztahuje pane Hálo, jak vám ještě mohu pomoci?"  ). 

Kdykoliv jsem se ze všech sil vyhrabal z nějaký sračky, tak přišla další a další a další.... 

Osobní život samozřejmě naprosto žádnej  Nemám žádný zázemí, žádný příbuzný, nikoho, kdy by mi pomohl, takže jsem si to všechno vyžral do posledního hovna. A taky jsem si celou dobu říkal "Zasloužil jsem si to? Za jednu mladickou nerozvážnost? Nikdy jsem nikoho neokradl, nikomu neublížil... Takovýhle sračky? Za co?" 

 

Určitě se to na mě podepsalo - dneska je ze mě cynická a bezcitná kurva, co nevěří lidem a skoro každým pohrdá. Na druhou stranu jsem začal přispívat peníze na zvířata, dávat svoje oblečení na charitu, každý měsíc rozdám nejmíň pětikilo bezdomovcům na ulicích. Došlo mi, že teplá postel, teplá sprcha a teplý jídlo nejsou samozřejmost a spousta dalších věcí. A hlavně, že dokud mám dvě zdravý ruce a nohy, tak jsem si za svůj život a svět kde žiju odpovědný sám 
 

Jinak mě vždycky pobaví, když poslouchám hlášky typu, jak mám skvělou práci a jaký jsem měl štěstí a jak se mi to povedlo inu, pět let jsem dělal po těch nejhorších callcentrech, brigádách apod, splácel dluhy a po večerech se učil dělat v Officu (jo, excel fakt miluju  ), učil se doma další cizí jazyk, četl knihy o obchodu a ekonomii, psychologii apod. Asi 100x mě na práci, kterou jsem chtěl odmítli. 

 

Na pohovor do svý současný práce (kde chtěli VŠ a 5 let praxe a já byl jedinej maturant mezi uchazeči) jsem se připravoval jako na maturitu - znal jsem celý produktový portfolio, strukturu firmy, dokonce jsem si na netu našel i jednotlivý manažery. U pohovoru jsem svýmu současnýmu šéfovi řekl, že vím, že jsou tam uchazeči s vyšší kvalifikací a že mu vlastně nemám jak dokázat, že jsem lepší, takže jsem mu navrhl, že budu dělat měsíc zadarmo, a když se mnou nebude spokojenej, ať mě vyhodí.  

 

No a dneska už je všechno jinak  takže snad jsem tě trochu povzbudil, protože to, že něco je špatně dnes, neznamená, že to nemůže být dobrý zítra, nebo za týden, nebo za rok  (v jedný z těch knih o psychologii se psalo, že Edison před vynálezem žárovky podnikl přes 7 tisíc neúspěšných pokusů - kolik lidí dneska zkusí něco víc než 3x...  )