Sv. v Teplákovce - 9.díl

Alice má vidění v přítomnosti Sváti

Je temná noc. Alice stojí na chodbě paneláku u okna a dívá se k nebi. Trochu se chvěje.

Živí a mrtví tančí tance v den z mrtvýchvstání.

Slunce je žhavé a mléko bílé za 12,50 Kč ve slevě.

Vyskoč ze mě Alberte, vyskoč ze mě Tesco, nic není zdravější než mléko!

Šeptá si pro sebe a její oči žhnou stejně jako hvězdy na nebi, které zezelenají stejně jako její oči.

Cítí, že Sváťa stojí za ní.

Já mám někdy takový strach, Sváťo.

Z čeho strach?

Že se něco stane.

V tom stromy, které stojí před panelákem vyletí jako rakety ze země směrem k nebi. Jejich rozeklané kořeny se hrůzou rozkřičí, větve se v letu obejmou a smějí se. Jejich křik a smích slyší jen Alice se Sváťou.

Alici se samy od sebe rozpustí světlé vlasy a nyní jako andělská křídla vlají ve větru. Alice vzpaží ruce a vykřikne.

Mám taková tušení, že na nás míří temné síly.

Stromy levitující vzduchem před panelákem se najednou rozestoupí, větve, které se do teď pevně svíraly svými oživlými prsty, se pustí a na obzoru za velkým obchoďákem vyjedou ze tmy ozáření neónem černí jezdci na koních. Mají dlouhé černé kabáty a v podpaží drží notebooky. Jejich koně ržou a vzpínají se, staví se na zadní nohy a nemohou dál, Alice je svýma teď již nataženýma pažema drží na obzorem. Černí jezdci se usmívají a jejich úsměvy nejsou hezké.

My jednou přijedeme! Volají z dálky.

Ani zákoník práce vás neochrání!

Otáčí koně a mizí za obchodním centrem. Stromy padají k zemi a svými kořeny se do ni opět zasazují. Alice upaží.

Mám hrozný strach, že to nezvládneme. Cítím takové napětí. Navíc, Miki mi nevěří, že jsem to nebyla já, ta potvora v Praze. Podezírá mě, že jsem to byla já.

Každý rozumný člověk ví, že to byla Micka ve tvé podobě, Utěšuje jí Sváťa.

Neví, řekne smutně Alice. Lidé takovým věcem nevěří. Co mám dělat? Zeptá se Sváti zoufale.

Neboj se! Řekne Sváťa a položí jí ruce na ramena.

Jediné, co mě trochu uvolní, řekne Alice a přitom se začne pomalu vznášet. Je létání.

Letí a pod stropem se obličejem nalepí na bílou stěnu stropu. Olízne jí a políbí tak vroucně, až po jejím polibku zůstává na stěně vlhká stopa.

Pak se rychle obrátí na záda, zavře oči a ještě zavolá na Sváťu.

Jen tak se uklidním a spím. Ale nikomu to neříkej, je to tajemství.

Přilepená zády na stěnu usíná, zlaté vlasy jí v proudech padají dolů a svítí jako světlo.

Sváťa jí nechává spát a tiše se vrací do své garsoniéry.

Jeho tušení, že Zina něco chystá, se mu znovu potvrdí.