Sv. v Teplákovce 17.díl
Alice se až do Tibetu na svém putování nedostala.
Cestou potkala kdesi na Ukrajině Jakuba Vondrušku, dvanáctiletého syna ředitele Vondrušky, který se z Tibetu už vracel. Stýskalo se mu rodičích a díky dlouhému pochodu, meditacím, pobytu v přírodě a jednomu zatoulanému jakovi, který byl dvaapadesátým vtělením samotného buddhy (anebo možná ne a šlo o intenzivní halucinaci po požití prošlé čínské polévky) pochopil, že žít svůj vlastní život může i doma.
Alice si zrovna myla u řeky vlasy, když k ní přišel. Hned jí poznal.
Teto Alice! Zavolal radostně!
Kubíku! Zvolala Alice! A hned ho objala svými mokrými vlasy.
Kde se tady bereš?
Pak si rozdělali oheň, ulovili obrovskou rybu a Alice mu vyprávěla svůj příběh o tom, jak jí zklamalo penzijní i životní pojištění, jak se u ní rozvinula psychóza a strach ze všech slov začínajících na písmeno p, o léčbě doktora Votavy, o proměně koček a o tom, co se děje ve slévárně.
Kuba z jejího vyprávění pochopil, že Maruška je jen iluze a řekl Alici, že by byl rád chvíli sám. Pak odletěl a jako pták dlouho kroužil nad noční krajinou. Cestou do Tibetu se naučil lítat. Jinak by tak velké vzdálenosti tak snadno nepřekonával.
K ránu se vrátil nazpět do tábora, který Alice vedena svým mateřským srdcem mezitím pro něj vybudovala. Postavila stan a navařila další ryby.
Pak Kubík vyprávěl Alici svůj příběh. Byl velice dobrodružný a plný dějových zvratů, levitací a prozření, časové linky se v něm zamotávaly, míjely a navzájem přestřihávaly, takže je nemožné tento příběh odvyprávět. Většinu příhod také Jakub zapomněl. Alice ho však vyslechla pozorně a pak ho s empatií sobě vlastní objala a řekla mu.
Já vím. Rozumím ti a chápu tě.
To naprosto stačilo k tomu, aby jejich přátelství bylo zpečetěno.
Začali se věnovat přípravě na zpáteční cestu. Lovili a sušili ryby, aby měli zásobu jídla. Chytali i drobné hlodavce (jak by se teď byla bývala Alici hodila lovecká zkušenost kočky), Jakub sušil semena a rostliny, které se daly cestou domů žvýkat, aby netrpěli hlady a nemuseli při návratu přes Polsko nakupovat potraviny v řetězcích. Také se přechodně vzdal svého veganství, věděl, že nalovit dost potravy je to v tuto chvíli nezbytnost.
Jednou v noci, když trpěli steskem po svých nejbližších, si o nich vyprávěli.
Myslíš, že mi naši odpustí? Ptal se Jakub Alice.
Jistě, budou bez sebe radostí, že ses vrátil.
Co když mě táta zase bude nutit, bych dělal marketingového ředitele?
Neboj, nebude, Zina si k HR ředitelce přibrala i marketingovou ředitelku, ta tě na svojí židli už nikdy nepustí.
To mi spadl kámen ze srdce.
Za to mě nikdo neodpustí, zachvěla se Alice, opustila jsem děti a manžela. Máma bude zuřit a nepřestane mi to vyčítat, dokud neumřu. Propadla depresi a rozplakala se.
Neplač, řekl jí Kuba a foukl do ohně. V jeho plamenech se vytvořil chvějivý obraz jako v televizi nebo jako v počítači na youtube a Alice uviděla svůj domov.
Mikolášek a Lilinka zrovna seděli u stolu a snídali. Okolo se motala její máma a pořád do nich něco hučela.
Koukej jíst pořádně. Nedrob, dědeček to nebude pořád po vás uklízet. Zrovna říkala Lilince, když se dveře obýváku otevřely a z nich vyšla Alice – Berta.
Proboha! To jsem já! Vykřikla opravdová Alice. Jsem to já a nejsem to já! Jsem tlustší, trochu starší a mám rezavé vlasy? Ale jinak, jsem to já
Doktor Votava zase čaroval. Zašeptá Jakub. Ale tentokrát to bylo dobře, podívej se, Alice, Mikolášek a Lilinka si myslí, že jsi to ty. Nevědí, že jsi odešla.
A opravdu, Mikolášek a Lilinka se chovali jako by ta osoba byla opravdu jejich máma.
Mami, podepíšeš mi žákajdu. Prosí Mikolášek.
Alice Berta namočí palec do marmelády a otiskne ho do knížky. Otisk musí stačit. Řekne.
Kdo to je? Ptá se Alice. Vždyť ona neumí psát!
Určitě je to zase nějaká kočka. Vysvětlí Jakub, který si zbystřil schopnost rozumět i skrytým dějům až k neuvěření.
Je to kočka! Je to poznat i podle jejích pohybů a podle její chůze. Podívej se, jak hází zadkem, jen ten ocas jí chybí.
Ale nechybí. Řekne Jakub a má zase pravdu. Když se Alice Berta nakloní, aby si vzala hrnek s mlékem do ruky, vykoukne jí zpod sukně špička jejího rezavého kočičího ocasu.
Mým dětem teď dělá mámu nějaká kočka! Alice se rozpláče. Snad je na ně aspoń hodná a neškrábe je a nekouše.
Počkej Alice! Nebuď nevděčná. Napomene jí Kuba. Vždyť díky té kočce si tvé děti ani nevšimly, že nejsi doma!
Máš pravdu. Měla bych jí být vděčná. A vypadá to, že se o rodinu stará dobře.
Alice Berta se zrovna přísně obrátila na Melichárkovou.
Snad mi nechceš říct, že když děti nenadrobí, táta nevytírá? Řekla jsem jasně, že vytírat a luxovat se bude každý den!
Ale dyť jo, mumlá Melichárková. Dyť on vytírá!
Včera jsem ho viděla, jak zase leží a čumí na čt sport!
Ale to jen chvilku, když přišel z práce.
Z jaký práce? Prober se! Vždyť je v důchodu, chodí jen v uniformě závodní stráže očumovat do slévárny a vykecává se tam se sekuriťákama. Asi mu to brzo zatrhnu. Mohl by místo toho dělat něco užitečnějšího. Říká Berta přísně.
A když už jsme u toho, včera sis pouštěla o 25 minut déle Receptáře Přemka Podlahy. Povolila jsem ti jen jeden díl denně. Matko, musíš být aktivní seniorka, čilá, pořád v pohybu a nejen odpočívat a povalovat se!
Ale Aličko, jsem už stará. Všechno mě bolí, necejtim ruce a záda.
Právě proto! Namítne Berta přísně. Ty víš, že já o stáří ledacos vím, i ve stáří musíš být soběstačná, schopná lovu, nemůžeš čekat, že někdo bude věčně plnit tvojí mističku granulemi!
Je to Berta! Vykřikne Alice, teď už není pochyb.
Ale prosím tě, Alice, vždyť už jsme oba v důchodu, já i taťka. My už máme odloveno.
A kde máš záruku, že vám ten důchod budou vyplácet věčně: Kde? Nikde! Věříš na permanentní sociální stát? Naivko! Nechci tě strašit, ale víš, co se všude děje...
Ale Alice...
Vtom Alice Berta na Melichárkovou výstražně zasyčí a jako malé varovábí vytáhne zpod nehtů drápky.
Ale dyť já jsem ti vděčná, za všechno jsem ti vděčná, ani nevíš jak. Dává se Melichárková na ústup.
Pak se Alice Berta obrátí k dětem.
Takže ze školy rovnou domů. Jako volnočasovou aktivitu máte dnes za úkol vytvořit kontingenční tabulku, která bude porovnávat ceny elektřiny od jednotlivých dodavatelů energie a po svačině sběr tiskovin po okolí, aby dědeček nevyhazoval peníze za noviny.
Pak je oba vroucně obejme a políbí, krásný den, koťátka moje, něžně je olízne a odejde.
Tak slyšely jste, co říkala maminka, řekne Melichárková a trochu se u toho ušklíbne.
Jo, jo, mě už to nebaví dělat pořád něco užitečnýho, já chci taky chvíli dělat něco neužitečnýho...revoltuje Mikolášek.
Máma nás pořád něčím zaměstnává. Stěžuje si Lilinka, Chci si taky někdy hrát, když přijdu ze školky.
Buďte rádi, že vůbec nějakou mámu máte! Povzdechne si Melichárková a utře si nenápadně slzu, která jí teče z pravého oka.
Pak si zašeptá sama pro sebe. Kde asi chudák moje holčička právě je.
Alice se u ohně na Ukrajině na břehu velké řeky rozpláče.
Odpustila mi! Máma moje zlatá, odpustila mi a ještě to zařídila tak, aby nikdo na nic nepřišel. Musíme se vrátit domů.
Hned druhý den ráno se vydají na cestu.
