Rozhovor s Marií, ženou bez domova

Náš externí, mladý reportér, který má v naší redakci přezdívku Investigáč, se vydal do terénu a oslovil v něm známou postavičkou z pražských ulic, ženu bez domova, paní Marii.

Možná jste už také někdy potkali vozík tažený spřežením dvaceti psů, na kterém sedí starší štíhlá žena v blond paruce a pevně svírá opratě. Ano, to je paní Marie.

© Chlupoš

Inve: Mohu se tedy ptát?

Marie: Za tu pětistovku na co chcete milánku.

Inve: Nemají někteří lidé z vašich psů strach anebo nemáte problémy s pořádkovou policií?

Marie: Mám je přece na vodítku. Zatáhne za otěže. A mají náhubky.

Inve: Já žádné náhubky nevidím.

Marie: Mají chemický náhubky, ty nejsou vidět. Dávám jim to do žrádla. Nikoho nepokoušou, jsou jak jehňata. Z psí smečky se ozve tenké zabečení. No slyšíte sám. Pokousali by jen někoho, kdo by nás napadnul. A jestli chcete, můžete si je pohladit. 

Inve: Tak jehňátka, říkáte. Půjdu tedy rovnou na věc. Říká se Marie, že ti vaši psi žerou lidi.

© Chlupoš

Marie: Nežerou, proč? Vy byste žral lidi? Nežral. Tak vidíte. To jsou jen bajky...Mávne rukou.

Inve: Ani děti?

Marie: Děti jsou taky lidi ne? I když nemají pochopitelně takový práva jako dospělí a jsou pořád nemocný a některý navíc berou drogy, proč by to žrali? Mí psi jsou vegetariáni praktikující abhaja mantru.

Inve: Také se říká, že některé ty psy sníte vy sama.

Marie: Proboha! Vy byste žral špinavý, starý, udřený psy? Podívejte se na ně.

Inve: Co tedy jíte?

© Chlupoš

Marie: Jídla máme dost. Něco najdeme a něco dostaneme z potravinový banky. Taky nám teď řetězce dávají to, co by jinak vyhodili. Já osobně mám smlouvu s Tescem, od nikoho jinýho neberu. Řekne pyšně a ukáže na logo Tesca, které má na svém vozíku. Taky máme hodně věcí z charity, třeba tenhle kožíšek mám po Livii Klausový, je tak moje postava, pásne mi jak ulitej. A není ze psa, dodává, kdybyste zase chtěl mít zase nějaký narážky!

Inve: To vám poslali z její nadace?

Marie: Ona má nějakou nadaci přes obnošený kabáty? To ani nevím.Ne, ten jsem našla na popelnici.

Inve: A jak víte, že je po Livii?

Marie: Jednak ten styl, to já poznám, ta bílá kožešinka, to je její oblíbený módní prvek. A pak tady je podšívka celá počmáraná od propisovaček. Tak po kom by to mohlo bejt? Zamyslí se.

Že by to bylo po Dáše to se mi nezdá, ne ten by mi byl velkej. Nebo po paní Veronice? Ta je taky štíhlá jako proutek, ale to je spíš kabát pro starší ženskou, která si potrpí na kvalitu. Podívejte se, to je solidní krejčovská práce, haute couture, ruční steh …

Rozhovor se vyvíjí směrem, který se Investigáčovi nelíbí. Tak nakonec nedělá rozhovor pro lajf stajlovej časopis.

Snaží se jí odpoutat od tohoto tématu další otázkou.

Inve: Jak dlouho už jste na ulici, paní Marie?

Marie: No, to bude od tý doby, co jsem odešla od sestry.

Inve: A kdy to bylo?

Marie: Přibližně v tý době, kdy si pořídila ty kočky.

Inve: Aha, jak dlouho už jste bez domova?

Marie: Už dlouho …

Inve: Se sestrou se tedy nestýkáte?

Marie: Ale jo, když napadne sníh, zapřáhnu psy do saní, vyjedeme z města a pak jedeme přes zasněžený pole a louky podél dálnice až k jejímu domku. Víte, sestra bydlí na vesnici.

Inve: A proč u ní nebydlíte trvale?

Marie: Vždyť jsem vám to říkala, má padesát černejch koček a ty se nesnášej s mejma hafošema.

© Chlupoš

Inve: To se mi nezdá, že by se zrovna vaši psi báli koček.

Marie: Koček ani ne, ale spíš těch samopalů. Sestra všem kočkám pořídila malý samopálky a jak přijedeme, kočky se jako armáda postavěj kolem plotu, namířej na psy samopaly a mí hafíci nemůžou dál. To víte, není to příjemnej pocit, kočky jsou sice cvičený, ale co kdyby nějaký z nich ruplo v bedně, klidně to do nás nasype. Je to tam jak na dovolený v Egyptě, pořád nás hlídaj, jen to koupání není u ségry takový, to víte, móře je móře.

Inve: Vy jste byla někdy v Egyptě?

Marie: Ne, proč? Jo ahá... přece čtu časopisy a poslouchám lidi v parku, co si povídají, tak vím, jak to v resortech v Egyptě chodí. Nikdy u ségry dlouho nevydržím, já potřebuju vzduch, volnost, musím kočovat, mám to prostě v krvi.

Inve: Když už jsme u toho cestování, jezdíte někdy i za hranice?

Marie: Ne, do ciziny nejezdím, mám strach, že kdybych vyjela z Šengenu, už mě zpátky nepustěj.

Inve: Nemáte doklady?

Marie: Proč myslíte? Doklady mám, jak bych si jinak vyzvedávala sociální dávky na národním výboru? Ale mám ve smečce tři afgánský chrty a s tím by mohly bejt problémy.

Inve: Aha. Sledujete tedy politickou situaci?

Marii: Jak bych jí asi tak mohla sledovat, když jsem pořád tady? Na vlastní oči politickou situaci nesleduju, u všeho taky nemůžu bejt, ale čtu noviny.

Inve: A kam byste chtěla cestovat, kdybyste mohla?

Marie: Do Ameriky.

Inve: To by bylo nákladné, do Ameriky se jede lodí nebo letadlem.

Marie: Právě, do letadla by mě s mejma hafanama ani nepustili.

Inve: Myslíte si, že ve Spojených státech to mají bezdomovci jednodušší?

Marie: Jak to můžu vědět, když jsme tam nikdy nebyla? To víte, my na ty stáže a výměnný pobyty moc nejezdíme.

Inve: Napadlo vás, že byste si mohla vydělávat nějak peníze?

Marie: Myslíte jako chodit do práce?

Inve: Myslím třeba něco vozit.

Marie: Hm, třeba že bych jezdila se psama do Německa, nakoupila tam nějakou tu levnější drogerii a tady jí rozprodávala?

Inve: Třeba.

Marie: Víte, kolik bych toho musela přitáhnout? A jak by se mi zvýšila úmrtnost a nemocnost psů, když by tahali kila prášků na praní a navíc, nemám živnosťák, ještě by mě za to zavřeli. Víte, kolik lidí, který začali takhle podnikat a neplatili daně, už sedí?

Inve: A co kdybyste vozila něco lehčího, napadají mě třeba šperky, peníze... Trochu to na ní zkouší: Nebo drogy...

Marie: No, jo no. Jednou jsem jezdila pro jednu banku. Trochu jsem pomáhala sekuriťákům, to víte, na mí psy si nikdo nedovolí.

Inve se zájmem: A jaká to byla banka?

Marie: Národní. Vozili jsme zlatý cihly. Ale víte, jak se ty chudáci psi nadřeli? A pak, nadělalo mi to ve vozejku hroznej bordel. Karel to musel rozřezat na kusy, aby to psi utáhli, a od toho zlatýho prachu jsem pak měla všechno zaprasený ještě jakou dobu! Z bot to ještě jakž takž šlo dolu, ale podívejte se...Ukazuje mu zezadu kožíšek. Jak ten sajrajt jednou zaleze do chlupů, nedostanete to ničím ven. Ukazuje mu jemně zezlátlou bederní oblast svého kabátu.

Inve: Ale zase byste měla díky svému povoznictví peníze a mohla byste si pronajmout menší byt.

Marie: Myslíte? Myslíte, že by mi někdo pronajal byt, kde bych mohla bydlet s dvaceti čoklama? Vy jste se asi zbláznil. Navíc, to že člověk pracuje, ještě neznamená, že bydlí. Mám kamaráda Karla, je to měšťák a ten nemá kde bydlet, takže bere non stop 24 hodinový služby a stejně si na pořádný bydlení nevydělá. Zamiloval se do jedný učitelky, zbouchnul jí a pak si v pominutí smyslů adoptoval celou její třídu, teď na ně platí, jak mourovatej. Třicet dětí, dovedete si to předstvavit, ty alimenty? Nemá ani na jídlo, natož na bydlení.

Inve: A kdy a kde spí, když je pořád ve službě?

Marie: Kde by spal? U mě přece. Karlé! Zavolá. Něco se zavrtí vzadu ve vozíku.

Marie: Necháme ho spát, má za sebou 20 458 hodinovou nepřetržitou šichtu.

Inve: A co kdyby se něco stalo?

Marie: Klídek, mám jeho vysílačku, kdyby se něco dělo, tak zavolaj. Ukazuje na vysílačku, kterou má u pasu. Prostě ho vzbudím a má to i tu výhodu, že ho na místo činu rovnou odvezu.

Inve: Tak byste mohla vozit ty drogy. Vrací se Inve neodbytně k tématu. Kontakty na policii máte, v ulicích se vyznáte, vlastně se pořád pohybujete na ulici...Zkouší to znova na ní.

Marie: Hm...

Inve: A co vlastně dělá vaše sestra?

Marie ožije, je vidět, že má sestru opravdu ráda.

Marie: Moje sestra je léčitelka. Já na to moc nejsem, ale ona pořád něco suší, vaří, míchá, extrahuje, vyrábí nějaký masti a tinktury, je z toho hroznej smrad.

Inve: Vyrábí masti z konopí? A pěstuje si ho?

Marie: Vy jste snad z protidrogovýho a ne novinář, co vás to pořád tak zajímá? Jasně, že vyrábí masti z konopí a pěstuje si ho, bude si ho snad kvůli vám někde kupovat, aby mohla pomáhat lidem! Má dar od boha, její povinností je pomáhat trpícím lidem. Nemůže se ohlížet na nějaký formality, vám by taky pomohla, kdybyste chtěl. Ale vy asi nechcete, co?

Inve tvrdě: Ne, nechci.

Marie: Já se tady s váma vykecávám a třistašedesátka na mě už čeká pět minut vzadu na rohu.

Inve: Kdo je třistašedesátka?

Marie: A nechtěl byste ještě vědět, jak se jmenuje, kolik mu je, jaký má rodný číslo, kde bydlí, kde stojí, co dělá?

Inve se jí neodvažuje říct, že chtěl. Marie se najednou celkem srdečně rozesměje.

Marie: Vy jste opravdu pako.

Najednou to Invemu dojde: Vy jste mi dala nějaký drogy?

Marie: Ne, vy jste si je vzal sám, já jsem vám říkala, ať se mi v tom vozejku nehrabete, teď to máte za nehtama. To vy ste musel pořád investigovat!

Inve: Panebože, co je to za sajrajt?

Marie: My tomu říkáme se ségrou socka.

Inve: Že je to levný a je to pro socky?

Marie: Ne, že je to sociální droga.

Inve: Něco jako taneční droga?

Marie: Chce se vám snad tančit?

Inve: Ani ne, spíš tak nějak plynu.

Marie: Sociální droga, která vyvolává sociální halucinace.

Inve: A vy jste ve skutečnosti kdo?

Marie: Dvoumetrová bloncka v červenym ferari taženym 1531 oranžovejma koňma s ohnivejma hřívama. Tak sedej a jedeme. Trochu tě provezu, než to z tebe vyluftuje. Snad se neštítíš, mám tady čisto, jen ten zlatej sajrajt budeš pak mít možná až v prdeli,ale ty si to můžeš vyprat, tak ti to může bejt jedno. No, sedej a neboj se.

Inve: Ale vy jste říkala, že na vás čeká ta třistašedesátka a že její identitu nesmíte odhalit.

Marie: Prosím tě, kdo by věřil feťákovi! Směje se.

Inve nasedá k Marii, Marie mlaskne, zatáhne za otěže a její psí spřežení se rozeběhne a běží a běží ulicí, Inve má vítr ve vlasech, v nose zlatý prach, který všude víří, z vysílačky hraje veselá hudba, zastaví se na rohu, kde už čeká na Marii vysokej frajer, má na sobě teplou prošívanou bundu z bio materiálu upletenou z chmýří z pampelišek. 

Ta zahřeje! Poplácává se po ramenou zkříženejma rukama. Holka, kde se flákáš? 

Mává na Marii a jak zvedne ruce, Inve vidí, že pod bundou z pampeliškového chmýří, má vyholené podpaží. Ale jen jedno.

Fakt solidní matroš, pomyslí si Inve, než upadne do stavu změněného vědomí, ve kterém si představuje sebe, jak je vyslán redakcí prestižní zahraniční televizní stanice na misi do terénu, kde řadou na sebe navazujících lstí, tajných rozhovorů, zabitých svědků a důkazů odhalí, že válka v Iráku byla ve skutečnosti jen válka z letáku.