Veverčátka na Bertramce

Nejvíc srdcervoucí zážitek jsem měla v zahradě na Bertramce. Ségra říkala, že jí lidi choděj říkat, že v kašně plavou mrtvý zvířata. Poslední hlášení mluvilo o utopené veverce, předtím lidi hlásili utopenou kočku a několik holubů. Nikdo je neodklízí. Brrr... 

Tak jsem se na to šla podívat. Kočka tam nebyla, holubi taky ne, ale v žabinci vykukovaly z vody hřbítky malinkejch rezavej vevereček. Hlavičky, nožičky a ocásky byly naštěstí ponořené, bylo jich tam asi pět a byly malinký. Byly to malinký veverčátka, možná tam byla někde jejich maminka, ale to jsem nezkoumala. 

Pak jsem si představovala, jak tam vesele hopkají, maminka se splete, myslí si, že žabinec je travička, hupsne, děti za ní a topí se.
Nevím, jestli by bylo možné, že by tam nějak napadaly, kdyby se šly jen napít. Kočce se asi stalo to samý a holubům, to nevím, asi taky. Tak jsem si pouštěla v hlavě thriller smrtonosná kašna a bylo mi smutno. 

Řekla jsem sestře, že kočka a holub tam už nejsou, ale je tam celá rodinka malejch veverek, sestru to taky dost vzalo. Řekla, že kočka a holubi už se asi ponořily, že je tam těch zvířátek na dně víc.

Panebože! Snad tam byly i za Mozarta! Nebyly, to je jasný. Ale jsou propojený .
 
Vycházejí v noci z kašny a táhnou za Mozartem, který skládá v pavilónku zahrady Smrtvovu svatbu. Holubi vylétávají do noci do měsíčního svitu z kašny. Kočky vyskakují elegantním švihem a upravují si kožíšky, za nimi matka veverka se svým sborem veverčátek, načesává jim ocásky a nasazuje malé bílé paručky, aby se Mozartovi líbily. Pak se všichni vydávají za Mozartem. Josefína Dušková seskakuje z koruny stromy a vznáší se na své široké sukni a už v letu zpívá árii Ah, vy nešťastná zvířátka, pojďte do náruče boží noční zahrady ...Mozart hraje na klavír. Zvířátka se staví kolem něj do kruhu a zpívají sbory. Veverčátka mají dětské hlásky a tváří se důležitě, kočky mají vysoké hlasy a holuby do toho vrkají. 
Moje sestra to nemůže natočit na mobil, i kdyby je tam někdy v noci nachytala, protože nemá na mobilu foťáček. Nebo má? Ani nevím.
Z křoví přichází malý koloušek, jeho maminka zemřela (tu odklidili, tu do kašny nehodili) a přidává se nesměle. Hraje na flétničku. Matka veverka tančí, je to nesmírně smutný tanec. S ocasem pracuje jako s vějířem. Oči má smutné jako noční nebe. 

S rozbřeskem přichází smrt a zase si je bere. Mozart zmizí, Josefína se ztratí v korunách stromů, veverka a její děti, utopené kočky a holuby padají zpátky do kašny. Jediný živý koloušek se běží schovat před lidmi do křoví. 

Ale jednou, jednou tam vkročí v noci člověk, který ty zvířátka nenechal pohřbít, uvidí ty výjevy, zatočí se mu z nich hlava a spadne k nim do kašny. 

Figarovu svatbu už nikdy neuslyší.