SUKNĚ PO CIKÁNCE

Jednou, když jsem byla malá holčička, přines mi dědeček z hospody sukni.

© Chlupoš

Byla to nejkrásnější růžová květovaná sukýnka, jakou jsem kdy viděla. Hned jsem si jí chtěla vzít na sebe a kouknout se do zrcadla, ale babička mi jí sebrala a zahodila do koše.

© Chlupoš

Přitom křičela na dědečka: Cos to tý holce přitáh, nějakou špinavou sukni plnou bacilů po nějaký cikně… eště z toho bude nemocná!

Dědeček mával holí a křičel a já jsem brečela. Babička ale byla neoblomná a já jsem si tu sukni nesměla ani vyzkoušet. Babička křičela na dědečka, že je vožralej a že přitáh domu tu sukni a že zase dělal haura a platil za celou hospodu.

A já jsem si představovala dědečka, jak platí za celou hospodu, jak mává stovkama a holí a volá: Pepo, dej nám to sem ještě jednou a pro všechny!

Jak platí za celou hospodu a taky za toho cikána Kupuje mu pivo a rumy a přiťukávají si a cikán zvedá ruce a děkuje mu. Po pivu se směje, ale pak si daj rum a cikán pláče, protože nemá nic, čím by mu to moh oplatit. Ukazuje dědečkovi svojí rodinu, manželku a všechny děti a je tam i malá cikánka a dědeček mu říká, že má doma taky takovou holku, stejně starou, vnučku Renatu. A tak cikán konečně ví, čím se dědečkovi odmění, řekne tý malý cikánce, aby si sundala tu květovanou sukýnku a poslala mi jí. A ona si jí sundá a pak pobíhá po hospodě jen v tričku a ve spoďárech. Ale nevadí jí to, je léto, a i kdyby nebylo, v hospodě je horko. Má krásný kalhotky, takový jsem měla i já, když jsem byla malá, silonový, bleděmodrý s bílejma kraječkama na zadku. Kroutí zadkem a mává rukama a poskakuje, protože výčepák zapnul rozhlas po drátě.

Pak pijou dál, vykřikujou, objímají se, dědeček objednává další rumy a další piva a malý cikánce červenou limonádu a tatranku…Nakonec cikán, kterýho dědeček pořád znovu a znovu hostí i s jeho rodinou, už nemá vůbec nic, čím by se dědečkovi odvděčil. Má s sebou jen manželku, starou tlustou cikánku, a tak jí řekne, když už jsou hodně opilí, Máňo otevři pusu, musíme tady tomu hodnýmu pánovi něco dát. Jak se jmenuješ? Obrátí se na dědečka. A dědeček řekne, že Jenda! Tak ukaž Máňo, musíme dát Jendovi něco na památku. A ta stará cikánka otevře pusu a cikán jí strčí ruku do krku a vytáhne jí její obrovský červený srdce pusou ven.

© Chlupoš

Co taky Máňa se srdcem! Slyšel, že dneska už se dá udělat umělý, dojdou zejtra k doktorovi a ten jí ho předepíše. Do rána to Máňa bez srdce vydrží, stejně je už tři roky bez ledviny a nic jí neni. A dá to obrovský cikánský srdce do ruky dědečkovi a ten si ho strčí do kapsy. Sukni má v síťovce.

A tak, když přišel dědeček domu a viděl, jak mi tu sukni babička sebrala a zahodila do koše a jak tam pořád stojim, koukám na tu sukni a brečim, řek babičce: Pusť sem tu holku, já jí nic neudělám, Betko, dám jí aspoň bonbón, ať nebrečí. Pojď sem Renato.

© Chlupoš

Šla jsem k dědečkovi a otevřela jsem pusu a on mi do ní místo bonbónu rychle strčil to červený srdce. Já jsem ho spolkla jako prášek a nic jsem neříkala. Bylo sladký a chutnalo trochu jako pepř a trochu jako uzený. Od tý doby mám dvě srdce, jedno svoje a jedno tý starý cikánky. Některý příběhy píšu já, ale některý jiný píše ta cikánka.

Co bylo dál?

No cikánka nemohla zůstat dlouho bez srdce, to dá rozum, bez srdce to není jako bez ledviny, a tak – když se vraceli s tím cikánem pozdě v noci přes park na Karláku domů, protože byli určitě v hospodě U Bartáků naproti Ignáci, tam, kde je dneska picérka, trochu se podpírali, prozpěvovali si a pak si sedli na chvíli v parku na lavičku, aby si odpočinuli.

Tam ležela taška, možná nějaká igelitka a bylo v ní rádijko. Určitě ho neukradli, když mi poslali srdce a mojí nejkrásnější sukni, kterou jsem nikdy nemohla mít a pro kterou mě bolí srdce dodnes, museli to bejt hodný lidi. Prostě tam na lavičce ležela zapomenutá taška, Dežo řek, Maruš, koukni, co je v ní, jestli tam třeba není nějaký jídlo, ať se to nezkazí. Protože bylo léto a bylo hodně teplo, a kdyby tam byla třeba paštika nebo tlačenka nebo mlíko v lahvi, určitě by se zkazily. A tak tam Máňa koukla a našla tam tranzistorák, takovej malej tranzistoráček. Ty byly tenkrát hodně moderní.

Jenže okolo šel zrovna nějakej policajt, měl zelenou uniformu a obušek a Dežo a Máňa se lekli a Dežo řek: Honem Máňo, spolkni to rádio, tamhle jde nějakej polda a eště si bude myslet, že sme to ukradli, a tak Máňa rychle spolka tranzistoráček a pak ho měla místo srdce a on jí hrál písničky Ivety Simonový a Milana Chladila a taky Alexandrovce a sovětskou a československou hymnu, když byl státní svátek.

© Chlupoš

Ta cikánka už určitě umřela i s tim tranzistoráčkem, ale já mám pořád to její srdce a až taky umřu, tak jí najdu a to srdce jí vrátim.

Rozděláme si oheň a budeme poslouchat tranzistorák, budeme jíst točenej salám opečenej na ohni a pít pivo. A já budu mít na sobě tu květovanou, krásnou sukni, sukni po který sem celej život toužila a kterou jsem nikdy nesměla mít, a budu konečně šťastná.