Nedělní ráno s Koksem v parku
V sedm ráno v parku s Koksem bylo nádherný, vzduch jiskřivej a ohromně freš, slunce zlatý, obloha modrá, nádhera, nikde žádnej pes, se kterym by se mohl Koks porvat, park prázdnej, až děsivě prázdnej, nikde nikdo jen podivný bytosti.
Na cestičce, kterou obvykle chodím, jen vysokej hubenej černoch (spíš z Cotton clubu, než z hiphopový scény), zvednul se a něco odhazoval na zem (asi drogy) a trhal sebou. Tak tomu jsem se pro jistotu vyhnula.
V druhý části parku spal na lavičce na dálku "slušnej" chlapec v kostkovaný košili a okolo něj obcházel týpek v bundě, šoupal nohama a vydával vzdechy a steny, něco jako ách...neslo se to nad celým parkem. Těm jsem se teda taky vyhnula, měla jsem trochu strach, přece jenom, ta kalendářová krása letního rána a do toho vzdechy a steny ranních obyvatel parku mě trochu zneklidňovaly.
Když jsem šla zpátky, sledovala jsem opatrně, jestli tam ještě sebou trhá ten černoch, ale byly tam jen vysoký černý stíny, jeden sebou sice trochu trhal, ale když jsem zaostřila, zjistila jsem, že to jsou vysoký černý stromy, černoch nikde.
Možná, že ten sebou trhací černoch nebyl černoch, ale jen vysokej černej strom, trhal sebou a něco odhazoval.
To mě zneklidnilo ještě víc, že se černoch během několika minut dokázal proměnit ve strom (jak maj pak ty chudáci policajti tyhle dýlery pochytat!), v kontrastu s nádherným prosvíceným ránem je to tak obluzující, že se to nedá ani rozumem, ani smyslama zachytit, natož se k těmhle jevům fyzicky přiblížit, to by nedokázal nikdo, snad jen nějakej hodně zkušenej mystik, a tak jsem radši mazala domů, abych se hodila do pohody a do normálu severskou detektivkou, ve který vystupuje zpěněný moře, duše mrtvejch a nějakej ten vrah.
Možná, že ten sebou trhací černoch nebyl černoch, ale jen vysokej černej strom, trhal sebou a něco odhazoval.
To mě zneklidnilo ještě víc, že se černoch během několika minut dokázal proměnit ve strom (jak maj pak ty chudáci policajti tyhle dýlery pochytat!), v kontrastu s nádherným prosvíceným ránem je to tak obluzující, že se to nedá ani rozumem, ani smyslama zachytit, natož se k těmhle jevům fyzicky přiblížit, to by nedokázal nikdo, snad jen nějakej hodně zkušenej mystik, a tak jsem radši mazala domů, abych se hodila do pohody a do normálu severskou detektivkou, ve který vystupuje zpěněný moře, duše mrtvejch a nějakej ten vrah.
Veselou neděli! A dávejte si v parcích pořádnej pozor, sluneční den je lstivej, oslní svojí nádherou, přesvítí skutečnost svým ostrým světlem a zmate vás. Totálně.
Kafe k snídani a studená bramborová kaše ze včerejška mě z toho spolehlivě dostaly. Jsem zase dobrá, prostě jsem ok a ready do reality. Hurá! Zvítězila jsem! Vstupuju do zářný neděle!