MOJE MATKA
Moje šílená matka mi poslala po bratranci čtyři obrovský tašky, skáču tady přes ně a bojím se je otevřít, prej sou tam dvě plyšový kočky (Proč mi posílá plyšový kočky? Nechápu).
Anička ted vyndala prázdnou flašku od nějaký kořalky. Ona se definitivně zbláznila! Pak nějakej kabátek po tetě Věrce, černej se zlatejma knoflíkama, prej mi pásne jako ulitej, nějakej starej svetr po mně, kterej když nebudu chtít, mám jí ho zase vrátit...následuje ostře oranžová umělohmotná miska ( Pokud na sebe bere ďábel nějakou podobu, ve které vniká do domácností, je to jistě ostře oranžová umělohmotná miska ), poněkud dekadentně zaprané prostírání, kolíky na prádlo, nějaký spálený starý chňapky...
Chrudoš Anče nakecal, že vespod jsou tisícovky, tak hrabe dál. Předpokládám, že na dně bude neumytý nádobí, který mám umejt, zabalit do balíku a poslat umytý nazpátek. Očekávám taky nějaký umělý kytky na hřbitov, ale co se týká přírody, tentokrát žádný umělý kytky, jsou tam čtyři brambory, trochu překvapivý, ale nakonec proč ne. Následuje vestička s nápisem MHD, žlutej motouzek, polštářek s dalšíma třema kočkama, takže jen polštářek a žádný kočky? Ne,plyšový kočky jsou objeveny, je jich celá soustava, dvě velký a asi pět malinkejch jako koťátek sešitý k sobě. Jak mi teď říká Anička, jde o kultovní kočky, který měla moje babička na klíně, když umírala, pořád je hladila. Esteticko hygienickej horor. Copak je můžu vyhodit ? Přítelkyně a asistentky umírání babičky, která mě vychovala.
Jako by mi někdo poslal nějakou kostičku po sv. Kateřině, nějakej drápek nebo pařátek ve sklenici od okurek, nějakou relikvijku, poslední slinu rabi Léviho nebo kus mozku Alberta Einsteina, co s tím?
Zakopat, pohřbít? I když teda představa, že jdu někam kopat a pohřbívat pět bílejch plyšovejch koček, mě dost děsí. Nebo polejt vaječnym koňakem, kterej měla babička tak ráda, zapálit a pak se jít udat nejdřív hasičům a pak hned na psychiatrii. A když si tady ty bílý plyšový kočky smrti nechám, tak se jich budu bát. Protože já se takovejch věcí prostě kurva trochu bojím...
Teď jsem si přečetla dopisy, který jsou u toho bordelu přiložený. Jeden začíná Janinko a druhej Renuš...Nasraně jsem právě zjistila, že ty čtyři brambory nejsou moje, ale mojí sestry! Kočky smrti jsou pochopitelně pro mě s větou: Víš, jak měla babička ty kočičky ráda …
Tahle věta přichází hned po axiomatickém sdělení: Je tady větší zima než v létě ...a stýská se mi po vás, i když mě rozčilujete … Se poseru, odcházím prát ty kočky, co s nima ale pak udělám, fakt netuším.
Možná si je posadím na klín a budu v klidu očekávat smrt. Tak na to je ještě trochu brzy. Nemám splacenej konto korent.
Tak je schovám do skříně a požádám Aničku, aby mi je posadila na klín, až na mě půjde smrt, jak je v rodině zvykem. Do tý doby se budu okolo tý skříně plazit v hrůze, že uslyšim zlověstný zamňouknutí, že tam někde v hloubi skříně polehávají dvě bílý kočky smrti sešitý s pěti malejma koťátkama, bílý plyšový kožichy jim svítěj do tmy v radostném očekávání, až mě půjdou mrchy vyprovodit. A já se vždycky, když si půjdu do skříně pro ponožky nebo pro kabát, zhroutím hrůzou, že na mě ty mrchy tentokrát už naskáčou.
Se poseru ...těším se, moc, až mi matka zase něco pošle …
Ostatně Chrudoš vyslovil hypotézu, která nemusí být tak úplně nereálná, po darech většnou následují prosby, je taky dost možný, že jí na dveře buší exekutor a ona ten domeček tak jako nenápadně a lstivě pomalu vyklízí a připravuje si půdu, aby se k nám mohla přestěhovat, kočky jsou jako nenápadný předvoj.