Lezeljony

Vzpomněla sem si na lezeljony nad řekou. To byla ruská písnička: Tut náš láger, tam děrevňja, lezeljony nad rjekoj...A já sem si představovala nějaký lezeljony, jak se vznášej nad řekou. Nevím teda přesně, jak jsem si ty lezeljony představovala, jako nějaký zelený světla nebo zeleninu nebo nějaký ruský jídlo, třeba jako pelmeně nebo jako nějaký nezralý zelený tajemný ruský brambory, který svítěj, lítaj a vznášej se nad řekou …

A teprve po letech mi cvaklo, že to bylo... Tut náš láger, tam děrevňja, les zeljonyj nad rekoj.

On tam teda asi v tý učebnici ruštiny byl pro debily obrázek, na kterym byla ta řeka, ten tábor, děti, jak seděj a maj otevřený pusinky jako kolečka a z nich jim vylítávaj notičky a za nima byl ten trojúhelníkovej, zřejmě smrkovej zelenej les, ale jak je vidět, debila se nedotkne žádná realita, ani ta socialistická, ani žádná jiná, každá propaganda je slabá, když někdo nerozezná ani jedno slovo vod druhýho.

Ta písnička byla dál něco jako... prijechajtě k nám v náš láger, já vám pieseňku spajú...

A já jsem si řikala, to musí bejt hezký, děti pěkně seděj, zpívaj, nad řekou poletujou ty lezeljony. Ještě,že jsem tam nejela, byli by tam ty dobře vyztužený pionýři přiškrcený šátkama, dělali by nástupy a vztyčovaly by vlajku a salutovali by a já bych pořád čekala, až bude večer a bude se zpívat a pak bych smutně někde seděla v koutě a koukala bych na řeku a čekala, kdy už začnou lítat ty lezeljony. Myslela bych si, že to bude nádhernej zážitek, něco mezi vánocema, mejma desátejma narozeninama, 1. májem, ohňostrojem a na nebe vstoupením Ježíše Krista a vono hovno, byla by večerka.