Anička přišla, že by šla koupit čokoládu ...

Anička přišla, že by došla koupit čokoládu, jestli bych jí dala nějaký peníze, řekla jsem jí, ať si vezme nějaký drobný v tašce, Anička řekla, že bude teda muset rozměnit tu tisícovku, protože tam žádný drobný nemám, zeptala jsem se jí, jak ví, že tam nemám žádný drobný a že mám jen tisícovku, řekla mi, že to ví, protože se tam už dívala, jestli tam nemám nějaký drobný na tu čokoládu, pak vzala tisícovku a přinesla čokoládu a vrátila mi sedm stovek.

Divila jsem se, že ta čokoláda stála tři stovky, to by musela bejt pěkně velká čokoláda a to mi bylo divný, protože Anička se nikdy nedře s ničim, co váží víc jak 10 deka.

Řekla, že mi koupila ještě cigarety, protože už jich tam mám stejně málo, řekla jsem jí, že jich tam nemám málo, že to vím, Anička řekla, že jich tam mám jen pět. Ptala jsem se jí, jak ví, že už jich tam mám jen pět, Anička mi řekla, že to ví, protože si jednu cigaretu vzala, když jich tam bylo ještě šest a věděla, že až je dokouřim, budu chodit za ní a půjčovat si od ní, protože ale ona už žádný nemá, tak by mi je půjčovat nemohla. Proto si taky ode mě vzala tu šestou, protože už neměla žádnou svojí, takže radši koupila rovnou cigarety i sobě, až vykouří ty moje, abysme měly ty její.

Taky koupila ještě colu, protože už nemá, co pít a taky ještě jednu čokoládu pro mě a pro tátu, abysme nemuseli jíst tu její a měli jsme svojí. Takže teď je to úplně skvělý, protože máme každá svoje cigarety a svojí čokoládu. Někdy si říkám, jestli třeba úplně náhodou nejsem úplně blbá ...

Takže, až mi zase někdy někdo řekne, že by šel koupit čokoládu, tak mu asi úplně normálně

řeknu: Ne! Ale to bych zase na druhou stranu neměla svojí čokoládu a svoje cigarety a mít svojí čokoládu a svoje cigarety je zase docela hezkej pocit. Tak já nevim.